ORION – grafiky a spekulace

Tomáš Petrásek, 2008

(Tento text se týká zrušeného amerického jaderného kosmického projektu. Pokud hledáte informace o novém programu Constellation, zahrnujícím loď stejného jména ORION, známou též jako CEV, zkuste to jinde.)

Projekt Orion (Orion project) byl americkým projektem nukleární pulsní lodi pro průzkum Sluneční soustavy. V přísném utajení běžel od roku 1957 až do roku 1964, kdy byl ukončen kvůli mezinárodním smlouvám, zakazujícím provoz jaderných technologií v kosmu, a také nedostatku peněz. Program, který sliboval dobytí celé Sluneční soustavy, tak po sobě zanechal jen technické výkresy a studie, kromě toho také několik experimentálních modelů, z nichž některé opravdu letěly (poháněny nejadernými trhavinami). Orion tak zůstává fantazií, kosmickou lodí budoucnosti, která skončila pohřbena na smetišti dějin bez vyhlídky na to, aby z něj v nejbližší době povstala.

Projekt byl zpočátku pojímán velkoryse – cílem byla obří plavidla pro desítky až stovky pasažérů, o průměru 40 m nebo větším, která by startovala z povrchu Země. Z důvodů jaderné bezpečnosti (start byl nepříliš čistou záležitostí) se nakonec přešlo k lodím odpalovaným z kosmu, kam je měly vynášet běžné rakety (jmenovitě Saturn V a jeho zdokonalené varianty). Pro tyto menší typy byla zpracována i detailní technické dokumentace. Výhledově se uvažovalo s dalším rozvojem tohoto konceptu. Jak by případná nukleárně-pulsní kosmická kampaň mohla proběhnout, kdyby byla bývala uskutečněna, se pokouším ukázat níže.

Cesta Orionu

Proč byly nukleární pulsní pohony odloženy na smetiště dějin, a ani více než padesát let po jejich objevu žádný stát neuvažuje o jejich použití? Někdo by si mohl myslet, že je to proto, že dnes už existují mnohem lepší způsoby jak pohánět kosmickou loď než v 50. a 60. letech. To je ale omyl! Žádná současná technologie, ani technologie střednědobé budoucnosti, neumožňuje přiblížit se výkonu Orionů, které v sobě spojovaly ekonomičnost, sílu a rychlost. Dokonce ani strach z jaderného zamoření není pádným argumentem. V pozdější fázi projektu už nikdo neuvažoval o tom, že by tyto lodě odpaloval jadernými náložemi z povrchu Země. Jako správné meziplanetární lodě měly být montovány na oběžné dráze a cestovat prostorem, aniž by kdy pracovaly v atmosféře – a zážeh motorů vysoko ve vesmíru by prakticky žádnou kontaminaci naší planety nezpůsobil.

Skutečným důvodem opuštění Orionu byla politika. Ačkoli obě supervelmoci měly takřka zrcadlově identické projekty pulsních lodí, ani na jedné straně železné opony se jim nedostalo podpory – protože politickou prioritou byl kosmický závod o Měsíc. Aby se cíle dosáhlo co nejrychleji, bylo zvoleno řešení sice osvědčenější (chemické rakety), nicméně z dlouhodobého hlediska mnohem nevýhodnější, které nám cestu k Marsu a dál možná spíš zkomplikovalo. Jediným vhodným cílem pro mise poháněné raketami je Měsíc, Mars a Venuše jsou již na hranici možného. Navíc jsou chemické rakety velmi drahé, a logickým důsledkem toho je stávající stav, kdy jsou planety navštěvovány toliko sondami, které jsou lehké a nevadí jim pomalé cestování. Dalo by se říci, že chemickými pohony USA vyhrály bitvu o Měsíc, ale lidstvo prohrálo svou první (ale doufejme nikoli poslední) válku o Vesmír.

Jednou z příčin úpadku pulsních pohonů byla i skutečnost, že byly tak tajné, že o nich protistrana nevěděla – o sovětské verzi Orionu se Západ dozvěděl až po pádu SSSR. Nevzniklo tak prostředí motivující rivality, které by tímto směrem svedlo tok finančních prostředků a politické vůle. Navíc jaderné lodi měly kupodivu asi menší (krátkodobý) vojenský potenciál než chemické rakety, což také nebyl zanedbatelný faktor. Zkrátka – USA a SSSR závodily v jiných disciplínách, než byly výkonné jaderné planetolety.

Nechme se však unášet fantazií, a představme si, že se historie ubírala jinou cestou. Co kdyby se zrovna v kritickém okamžiku, na klíčové křižovatce dějin něco stalo jinak? Co kdyby americké tajné služby na počátku 60. let odhalily, že Sověti také uvažují o budování jaderných pulsních lodí? Stratégové by takovou informaci nemohli brát na lehkou váhu – zvláště pokud měli v rukách obdobný projekt, jehož dosavadní vývoj jasně ukazoval, jaký je vojenský i mírový potenciál takové technologie. Co kdyby političtí vůdcové na obou stranách získali dojem, že právě a jedině zavčasu vyvinutý jaderný pohon může jejich zemi zajistit strategickou výhodu nebo alespoň rovnováhu sil, a prostřednictvím slavných objevných cest také prestiž jejich vlasti? Nastal by jiný, jaderný závod o vesmír. Bylo by jen přirozené, že v takovém klimatu by nevznikly žádné smlouvy zakazující jaderné experimenty v kosmu, které by mohly bránit v realizaci smělých plánů.

Představme si, že v roce 1961 namísto Apolla dostal zelenou projekt Orion. Po dlouhém a nákladném vývoji a pozemních i suborbitálních testech by cca v roce 1972 vzlétla první pulsní loď bez posádky, a o několik let později by první posádka přistála na Měsíci. 80. léta by patřila Marsu, kde by mohla vyrůst i trvalá a soběstačná základna, a zároveň by byly vyvíjeny nové, větší a ekonomičtější lodi. Od 90. let mohli lidé zamířit do pásu asteroidů a dál, k vnějším planetám...

Nebyla by však tato velkolepá budoucnost nakonec smetena apokalyptickou jadernou válkou supervelmocí, vedoucí ke zkáze lidstva? Nestal by se vesmír nakonec bojištěm? Nebo by to byla studená válka v kosmu, kde by doutnaly konflikty o sféry vlivu na planetách a měsících, aniž by otevřeně propukly?

Více viz základní článek o Orionu.

Technická poznámka:

Grafiky na stránce vznikly s použitím programu Corel Dream a ve Photoshopu. Jako pozadí byly v některých případech použity snímky kosmických sond NASA.

3d-modely lodí povětšinou odpovídají originálním studiím projektu Orion (odkazy na literaturu viz konec článku). Určité menší odchylky však existují, jednak pro neúplnost podkladů, jednak kvůli technickým omezením použitého programu a časovým omezením autora.

Odvozená a přídatná plavidla a kosmické stanice jsou z části fiktivní, z části inspirované některými reálnými kosmickými zařízeními.

ANAGLYFY prohlížíme s pomocí brýlí, jejichž levé sklo je červené a pravé zelené. Nemáme-li takové brýle, můžeme si je sami vyrobit z tvrdého papíru a průhledného barevného celofánu nebo jiného plastu.

Grafiky a text: Tomáš Petrásek, 2008

1972-1990	Desetimetrové Oriony
	Zážeh!
	Orion, opouštějící orbitu Země, právě vypustil první ze série malých jaderných náloží, jejíž síla, tříštící se o tlačný plát a zmírněná systémem tlumičů, žene plavidlo vpřed. Ačkoli se tento způsob pohonu může zdát poněkud drastickým, přetížení nepřesáhne 3g, což je neškodná úroveň obvyklá i u chemických raket, a většinou je dokonce mnohem menší. Problémem není ani radiace – posádka se během manévrů nachází v dobře stíněné kabině ve špici lodi. Ukazuje se, že posádka pulsního plavidla by byla radiaci vystavena dokonce *méně* než na jakémkoli jiném typu lodi! Musíme totiž brát v úvahu, že celý vesmír je tak trochu „radioaktivní“ – je promořen částicemi slunečního větru a galaktickými kosmickými paprsky, které ohrožují život stejně jako záření jaderných pum. Protože je Orion tak silný, může nést více stínících materiálů, a protože je rychlý, stráví posádka v tomto nebezpečném prostředí méně času. Celkově by tedy měla daleko nižší pravděpodobnost vzniku rakoviny než cestující na palubě „čisté“ chemické rakety! Nukleární termální rakety, nesoucí reaktor, jsou daleko méně výkonné než Orion, a navíc jejich motory vydávají smrtící záření, i když zrovna nepracují. Oriony jsou na tom lépe – pokud zrovna nevybuchují pulsní jednotky, je úroveň radiace na lodi mizivá, slabě radioaktivní je vlastně jenom tlačný plát, takže posádka může konat pravidelné technické prohlídky a opravy všech systémů.
	Lunární transportér
*Zobrazit anaglyf*	Tento typ lodi měl sloužit jako „lunární trajekt“ (lunar ferry) pro pravidelný přesun zásob a posádek mezi Zemí a základnami na Měsíci. Loď by pendlovala mezi nízkou pozemskou a lunární orbitou. Astronauty by na orbitu dopravila běžná raketa nebo raketoplán, pak by nastoupili do kabiny tohoto přívozu a na povrch Měsíce by se dostali s pomocí landerů. Loď se sestávala z pohonného modulu, nad nímž byla pouze 1 vrstva skladů paliva (protože let k Měsíci je mnohem méně náročný než k Marsu). Okrově zbarvená část zabírající většinu délky plavidla byla tvořena nákladem. Vpředu byly 3 obyvatelné oddíly válcového tvaru – prostřední byl pilotní kabinou, dva boční (s přichycenými landery) potom patřily pasažérům.
	Expedice na Mars
	Kosmická loď Orion s desetimetrovým tlačným plátem se po téměř 160 dnech letu blíží k cíli své cesty – planetě Mars. Tři z osmi členů posádky se vydali do volného kosmického prostoru, aby provedli kontrolu tlačného plátu a systému tlumičů, pročistili olejové trysky a vůbec se ujistili, že je možno bez obav zažehnout motory a přejít na orbitu Marsu. Na Rudé planetě či její orbitě stráví následujících 60 dnů, a pak se vydají na dlouhou, téměř rok trvající cestu nazpět.
	K povrchu Marsu
*Zobrazit anaglyf*	Následující expedice k našemu sousednímu světu už je vybavena dvojicí přistávacích modulů pro pobyt na povrchu Marsu. Jejich design byl inspirován návrhem společnosti North American Rockwell z roku 1968. MEM (Mars Excursion Module) by mohl nést až čtyři astronauty, kteří by mohli na Rudé planetě strávit až 30 dní. Na obrázku vidíme loď chystající se ke vstupu na orbitu, která právě odhodila několik vyprázdněných skladů paliva.
	Alternativní konfigurace
	Jiná varianta uchycení marsovského landeru – tentokrát v ose lodi. Není zcela jasné, která z obou variant by byla praktičtější.
	Setkání nad Rudou planetou
*Zobrazit anaglyf*	Neohrožení výzkumníci se v horním stupni MEMu právě vracejí zpět na svou mateřskou loď, netrpělivě očekáváni zbytkem posádky. Nesou s sebou náklad cenných vzorků, fotografií a záznamů, klíčový kámen do mozaiky poznání Rudé planety.
	Stanice Mars
	Další krok v dobývání Marsu – na orbitě naší sousední planety pomalu roste malá kosmická stanice, poskládaná z prázdných nákladových kontejnerů a použitých skladů paliva. Dva astronauti právě svářejí kovovou konstrukci, která drží stanici pohromadě. Až bude uvedena do rotačního pohybu, vznikne na jejím obvodě umělá gravitace, která umožní pohodlný pobyt posádky. Po svém rozšíření může stanice sloužit jako trvalé předsunuté stanoviště pro výzkum Marsu, přestupní stanice a laboratoř v jednom. Vyobrazený prstenec ze šesti kontejnerů by mohl nabídnout až 270 kubických metrů vnitřního prostoru, ačkoli velkou část z toho by asi zabralo vybavení (pro srovnání, ISS má obytný prostor zhruba 425 m³). Design stanice je čistě fiktivní a neodráží žádný skutečný projekt.
	Osobní spoj Země-Mars
	Pro dopravu posádek na rostoucí marsovské základny a zpět by byly obzvláště vhodné lodi vybavené větší verzí kabiny, schopné pojmout až dvacet pasažérů.
	Zpět na Zemi
	Desetimetrový Orion se vrací z dlouhé cesty kosmem. Návratové moduly nesoucí posádku se oddělily od meziplanetárního plavidla a padají do atmosféry naší modré planety. Opuštěný lodní trup se setrvačností řítí dál – buď shoří v atmosféře a jeho trosky se snesou do oceánu (viz dole), nebo jen proletí kolem a zmizí v hlubinách kosmu. Existovaly však i návrhy misí, kde by mateřská loď nebyla ponechána osudu, ale zabrzdila by na orbitě Země. Nevýhodou by byla nutnost nést palivo pro vstup na oběžnou dráhu, zato by však nebylo nutné vézt návratové kapsle sebou k Marsu a zpět, protože z lodi na parkovací orbitě by posádku mohlo vyzvednout zvlášť vyslané plavidlo (např. raketoplán nebo jiný vhodný stroj). A v neposlední řadě by zůstala plně funkční loď, která by se po doplnění paliva mohla znovu vydat k planetám.

1985 – 2010	Oriony s 20-m tlačným plátem
	Větší neznamená vždy lepší – v případě Orionu ovšem ano. Větší lodi disponují mnohem lepšími parametry (zejména I_sp), takže je jejich provoz ekonomičtější a mohou konat náročnější mise. Jedinou nevýhodou je (nechceme-li jaderně startovat z povrchu a zamořovat vlastní planetu) že loď musíme klasickou raketou vynést do kosmu. Zatímco 10-m lodi by mohl vynášet Saturn V (i když někdy jen po částech), pro větší, 20-m plavidla by musela být vyvinuta raketa zcela nová. Měl to být nástupce Saturnu, obvykle zvaný NOVA. V naší realitě z jeho realizace (z ekonomických důvodů, jak jinak) sešlo. Pokud by v naší alternativní historii vzlétly Oriony, byl by tlak na vývoj supertěžkého nosiče mnohem větší, a tak můžeme předpokládat, že by nakonec postaven byl.
	Konfigurace 20-m lodí
*Zobrazit obrázek*	Zcela vpravo: Cíl: Mars Trvání mise: 450 dní Posádka: 20 Délka lodi: 61 m Celková (mokrá) váha: 2 186,3 tun Uprostřed:* Cíl: Mars Trvání mise: 450 dní Posádka: 50 Délka lodi: 73 m Celková (mokrá) váha: 3 702 tun Vlevo: Cíl: Jupiter (Callisto) Posádka: 20 Trvání mise: 910 dní Délka lodi: 73 m Celková (mokrá) váha: 5 798,4 tun
	Na orbitě Země
*Zobrazit obrázek* *Zobrazit anaglyf*	K velké nukleární lodi zaparkované na orbitě se blíží pomocné plavidlo, které z povrchu Země odstartovalo pomocí klasické rakety, a které přiváží novou posádku. Ta ještě před stykovacím manévrem kontroluje svoje plavidlo. V jeho designu jsem se volně inspiroval v současnosti vyvíjeným CEVem, který byl shodou náhod také pokřtěn coby Orion. Porovnání velikosti obou jmenovců (všimněte si druhého identického stroje, který je již připojen k velké lodi) více než všechna slova vypovídá o tom, jak daleko muselo lidstvo ustoupit od původních velkolepých vizí dobytí kosmu.
	Mars Orbital Laboratory
	Jedním z osvědčených astronautických zlepšováků je koncept tzv. „mokrých dílen“ (Wet Workshops). Myšlenka je jednoduchá – prostor, kde je uskladněno palivo, může být po vyprázdnění obýván posádkou. Tento postup byl v případě chemických raket vyzkoušen na stanici Skylab. Je více než pravděpodobné, že i Oriony by mohly být tímto způsobem vylepšeny. Atomové nálože jsou samy o sobě jen málo radioaktivní, takže vyprázdněné sklady by bylo možné upravit k obývání. Na obrázku vidíte 20-m loď, která má namísto klasických odhoditelných palivových skladů obyvatelné válcové moduly. Po „zakotvení“ nad Marsem (či libovolnou jinou planetou!) se tak změní v rozsáhlou vesmírnou stanici. Tak rozsáhlá základna může sloužit jako přestupní stanice pro astronauty, řídící středisko pro operace automatických sond a v neposlední řadě také velkokapacitní laboratoř pro zevrubné zkoumání vzorků z povrchu. Je vybavena dvěma menšími plavidly, která přepravují astronauty k jiným lodím a stanicím na orbitě, nebo také na Phobos. Loď by mohla pracovat jak v beztížném režimu (bez rotace) anebo s umělou gravitací. Kdyby se otáčela kolem příčné osy 5x za minutu, dosahovala by gravitace v nejzadnějších „mokrých dílnách“ 0,11 gé, a směrem k předku lodi by rostla. V obytné „báni“ by už byla 0,8 gé a na samé špičce dokonce 1,25 gé. Je otázkou, nakolik by se osazenstvo dokázalo přizpůsobit skutečnosti, že tíže na jednotlivých palubách se tak výrazně liší. Dalo by se toho ale také využít k tréninku astronautů pro přechod z marsovské do pozemské gravitace či naopak. Vyobrazená konfigurace má vnitřní objem (po vyprázdnění paliva) až 3250 krychlových metrů! Pro srovnání, ISS po svém dokončení bude mít zhruba 1000 m³.
	Velká polární expedice
	Velká výzkumná expedice na planetu Mars. Orion s dvojitou kabinou může nést až 50 členů posádky – astronautů, techniků i vědců z nejrůznějších oborů. Zde jsem jej vybavil i dvojicí MEMů. Jeden z nich se právě oddělil a nese čtyřčlennou posádku k oslnivě bílé ledové pláni polární čepičky.
	Zásobovací loď
	Tento Orion zdá se býti poněkud „bezhlavým“, neboť mu chybí typická báň obsahující obytné místnosti, i pilotní kabina ve špici. Je to totiž automatická nákladní loď, jejímž úkolem je zásobovat základny na Marsu. Protože nenese posádku a nemusí absolvovat zpáteční cestu, pojme až 3000 tun užitečného zařízení! To už je nějaká váha, pro srovnání, raketoplán dokáže vynést do kosmu jen 24,4 tuny a ISS má po svém dokončení vážit 472 tun. Není tedy třeba zdůrazňovat, co vše by bylo možné takovým transportérem na Mars dopravit. Podotknout ale musíme jinou věc – protože Oriony startují z kosmu a nikoli z povrchu, všechen tento náklad by se musel napřed zvednout z naší planety pomocí supertěžkých chemických (nebo jiných) nosičů, což by asi bylo na celé misi nejdražší. V pozdější fázi by bylo mnohem výhodnější vozit na Mars výrobky z Měsíce – a jednoznačným cílem by byla relativní soběstačnost marťanské (nebo phobosské či deimosské) kolonie, která by takové těžkotonážní transporty učinila zbytečnými.
	Stanice roste
*Zobrazit anaglyf*	Na obrázku vidíme větší marsovskou stanici, u níž kotví rozličná plavidla pro dopravu jak v rámci orbity, tak i k povrchu planety. Design stanice je čistě fiktivní a neodráží žádný skutečný projekt.
	Na cestě k Jupiteru
	Jupiter, ač z vnějších planet nejbližší, je mnohonásobně vzdálenější než Mars a také obtížněji dosažitelný. Joviánská verze Orionu proto musí nést velké množství paliva, aby se k této planetě vůbec dostala a aby to dokázala v přijatelném čase. Zde vidíme trojici astronautů, vykonávající rutinní prohlídku lodi a případné opravy poškozených systémů. Let k největší planet klade velké nároky jak na spolehlivost techniky, tak i na psychiku členů posádky. Velký joviánský Orion naštěstí umožňuje problémům efektivně čelit. Většina součástek motoru i podpůrných systémů je opravitelná, počítalo se s tím, že loď by nesla 16 tun náhradních dílů a opravářského vybavení. Není bez zajímavosti, že se zcela vážně předpokládalo, že loď bude mít na své palubě dokonce i těžké stroje, jako je soustruh! To se u jiných typů vesmírných plavidel nevidí. I posádka by si žila v relativním komfortu, srovnatelném např. s podmínkami při zaoceánských plavbách. Při počtu dvou desítek by nebylo riziko ponorkové nemoci tak akutní jako u malých posádek dnešních lodí. V obytném modulu by bylo dost místa na to, aby kosmičtí objevitelé bydleli v kajutách po dvou a ještě měli dostatečné společné prostory. Umělá gravitace by předcházela většině zdravotních problémů spjatých s pobytem v kosmu, a vydatné stínění kabiny by snižovalo riziko nemoci z ozáření. Tyto vymoženosti, které z dnešních astronautických vizí již vymizely, umožňovaly zvládnout i velmi dlouhé cesty. Joviánská mise měla trvat 910 dní, z čehož cca 50 mělo být věnováno průzkumu planety a jejích satelitů, zejména Callisto. Zásoba rychlosti mise činila 63,7 km/s.
	Průlet okolo Jupiteru – Mission impossible?
	Zde vidíme dva Oriony při průletu kolem Jupiteru. V perijovu vykonají brzdný manévr a přejdou na orbitu obří planety, popř. některého z jejích měsíců. Dnes už víme, že těsný průlet okolo plynného giganta nepřichází v úvahu. Ačkoli byly Oriony poměrně dobře stíněny proti radiaci (pocházející jednak z jaderného pohonu, jednak z vesmíru a slunečních erupcí), ve smrtících radiačních pásech Jupiteru by posádka neměla sebemenší šanci přežít déle než pár minut nebo hodin. Lodi by se proto musely držet v prostoru vně dráhy Ganymedu, kam již radiace tak silně neproniká. Toto omezení by ale mohlo výrazně zvýšit potřebu paliva – čím blíže planetě totiž provedeme brzdný manévr, tím je účinnější.
	Výsadek na Callisto
	20-m Orion, poté co přešel na orbitu Callisto, nejvzdálenějšího Galileova měsíce, vypustil přistávací modul, který nyní míří k povrchu. V pozadí vidíme jednak obří planetu samotnou, jednak její satelity Ganymed (mezi lodí a Callisto) a Io (nalevo od lodi).

	2001: Mise Odyssey
*Zobrazit obrázek*	Průlet kolem Ganymedu
	Průlet kolem Phoebe Phoebe je branou do Saturnova systému – je to nejvzdálenější z větších měsíců. Toto zajímavé těleso je zřejmě zachycený satelit původem z oblastí za Neptunem, což z něj činí velmi zajímavý objekt výzkumu.
	Hyperion Zřejmě vrak zničeného měsíce, nepevné a pórovité těleso s hluboko vrytými krátery, které připomíná spíš nějakou mimozemskou houbu než slepenec ledů a prachu.
	Nad Titanem
	Přistání na Titanu Přistávací moduly pro Mars (MEM) by s mírnými úpravami mohly dobře posloužit i na Titanu. Zde by navíc lander potřeboval mnohem méně paliva, Titan má totiž nižší únikovou rychlost než Mars. Kromě toho, palivem motorů MEMu (či zde spíše TEMu) měl být metan, takže by se nabízela i lákavá možnost doplnit palivo přímo na místě. Tento plyn je totiž jednou ze složek titanské atmosféry. Vidíme zde sestupový modul, klesající tepelným štítem napřed do atmosféry, napravo od něj odplouvá odhozený pomocný raketový stupeň landeru. Jestlipak astronauty čeká přistání v nedozírné poušti organického písku, v ledových zbrázděných horách, anebo šplouchnutí do metanového moře?

	Pokročilé meziplanetární plavidlo
*Zobrazit anaglyf*	Toto je čistě fiktivní vize pokročilé meziplanetární lodi určené pro velmi dlouhé mise do vnější Sluneční soustavy. Loď nese poměrně málo skladů paliva, její pohonný systém byl totiž oproti první generaci značně zefektivněn, takže jej potřebuje méně. Může si také vypomoci využitím zdrojů mimo Zemi – jaderné nálože sice musí vézt sebou, nejadernou pohonnou hmotu (která představuje nezanedbatelnou položku) však může doplnit prakticky kdekoli – použitelný je i obyčejný led nebo kometární dehet. Nad pohonnou sekcí je reaktor s chladiči a stínícím štítem. Ještě více vpředu pak najdeme sklady vybavení a přídatné habitaty. Ty mohou být během letu rozevřeny do růžice, a podélná rotace lodi v nich generuje umělou gravitaci. Protože mise trvají celá léta, je to pro zdraví astronautů naprosto nezbytné. Loď nese řadu přídatných plavidel, která mohou navštěvovat nejrůznější kosmická tělesa.
*Zobrazit anaglyf*
*Zobrazit obrázek*	Průlet kolem Iapetu.
	K Neptunu a dál