Trpaslíci z ostrova Flores

Tomáš Petrásek, 2006

Aktuální verzi článku naleznete zde

Lidé si celkem již zvykli na bizarní živočichy, kteří v časech dávných i nedávných zabydlovali naši planetu. Naproti tomu vývoj člověka rádi považujeme za přímou cestu od lidoopa k dnešnímu Homo sapiens. Ovšem poslední objevy ukazují, že různé evoluční výstřelky neušetřily ani naše předky.

Objev

Zatím nejčerstvější senzací, která proběhla médii během listopadu 2004, se stal člověk z indonéského ostrova Flores. Skupina australských a indonéských vědců pod vedením Mikea Morwooda, profesora archeologie z Australské univerzity Nové Anglie, prováděla archeologický průzkum ve vápencové jeskyni Liang Bua. Roku 2003 zde nalezli ostatky, které zprvu považovali za kostru dítěte. Opotřebení zubů a další znaky na kostře však ukázaly něco jiného: jednalo se o dospělou, zhruba třicetiletou ženu dosud neznámého lidského druhu, charakteristického především malou velikostí. Že se nejedná o zakrslého jedince prokázal nález kostí a zubů dalších pěti či šesti jedinců.

Drobná postava přiměla výzkumníky k tomu, že lidičkám začali nepříliš nápaditě přezdívat „hobiti“. Kromě velikosti neměli s Bilbem a Frodem pranic společného – snad jen to, že mohou být důležitější, než se na první pohled zdá.

Tělesné rozměry

Homo floresiensis, jak byl nový druh pojmenován, byl skutečně neobyčejným tvorem. Výška dospělých jedinců mohla činit přibližně metr, lebka nebyla větší než pořádný grapefruit a hmotnost činila odhadem asi 25 kg. Utváření postavy bylo zcela lidské a vzpřímené, od dnešních lidí se však trpaslíci odlišovali výraznějšími nadočnicovými oblouky, ustupující bradou a čelem a také neobvykle dlouhýma rukama.

Velikost těchto lidiček je skutečně neobyčejná – pro srovnání, dnešní Pygmejové a domorodci z Andamanských ostrovů, považovaní za trpaslíky, mívají 135 -150 cm. Proti miniaturním Floresanům jsou tedy vlastně obry! Od trpaslíků, jejichž malý vzrůst je způsoben nějakou chorobou, se lišili relativně „normálními“ tělesnými proporcemi.

I australopitékové, první předchůdci lidí, měli asi 120 až 150 cm, a Homo erectus, pravděpodobný předek minifloresanů, se velikostí příliš nelišil od dnešní populace.

Proč ale byli floresané tak malí? Pravděpodobně jde o evoluční jev na ostrovech zcela obvyklý. Původně velké zvířata postupně zakrňují a stávají se trpaslíky, zatímco některé drobné druhy narůstají do obludných rozměrů. Může to souviset s omezenou plochou a potravní nabídkou, stejně jako odlišným typem predačních tlaků na ostrovech (většinou chybějí velké šelmy), ale nikdo to neví jistě. Každopádně je to spíše zákonitost než výjimka, trpasličí a obří druhy zvířat žijí či v minulosti žily na ostrovech Středomoří, Novém Zélandě, Galapágách, Seychelách a desítkách dalších ostrovů, včetně Floresu. Nikdo nečekal, že tento jev se může týkat i lidí – je to jen další ukázka toho, že se rádi považujeme za něco extra. Floresské kostry nás však nutí změnit názor.

Část vědců však nesouhlasí a tvrdí, že floresané nemají s Homo erectus nic společného a vznikli rovnou z nějaké drobné formy podobné australopitéku, která se zatoulala až do indonésie. Samozřejmě je to možné, ale znaky na kostech, datace nálezu, vyspělost mozku a hlavně absence jakýchkoli jiných nálezů mezi Floresem a Afrikou tuto myšlenku příliš nepodporují.

Šokující mozky

Tento nález doslova obrátil naruby hned několik vědeckých teorií.

Mozek těchto bytostí měl objem asi 380cm³. To je přibližně tolik, kolik má podprůměrný šimpanz nebo australopiték. Homo erectus, jejich pravděpodobný předek, měl obstojných 980 cm³ (900 – 1200) a dnešní lidé průměrně 1600 cm³.

Podrobnější studium ukázalo, že mozek se svojí strukturou částečně podobá mozku Homo erectus, částečně mozku modernějších lidí, a rozhodně jde o unikátní druh.

V čelních lalocích mozku byly objeveny vysoce vyvinuté oblasti související s vyššími funkcemi mozku, jako je např. plánování. Měl též relativně velké spánkové laloky, související se sluchem a analýzou mluveného slova. Co se týče stavby mozku, je tedy pokročilejší než Homo erectus.

Navzdory tomu, co si donedávna vědci mysleli o vztahu kapacity mozkovny a inteligence, tito lidé podle všeho zhotovovali kamenné nástroje (ačkoli patřičně miniaturizované), lovili velkou zvěř včetně slonů a dokázali používat a snad i rozdělat oheň. Zřejmě měli i nějaký jazyk, bez nějž by tak složité úkony nebylo možné zvládnout. Věk nalezené ženy, které mohlo být přes třicet, je na primitivního člověka, navíc tak miniaturního, značně vysoký. Dlouhověkost je zároveň důsledkem i předpokladem vysoké úrovně sociálního života. Rozhodně se tedy nejednalo o nějaké opice, ale o lidi se vším všudy, jen o něco málo kulturně „zaostalejší“ než dnešní přírodní národy.

Kde se trpaslíci na Floresu vzali?

Tato otázka nedá vědcům spát. Jejich předkem byl podle všeho Homo erectus, který se do této oblasti dostal zhruba před 1 –1,5 miliónem let a vyhynul před 70 000 let. Tento člověk byl rozměry podobnější dnešním lidem, ačkoli jeho mozek byl menší (900-1200 cm3).

Nejstarší nálezy nástrojů na Floresu (nelze bohužel určit, kdo je vyráběl) se datují do doby před 840 000 lety.

Na Flores se člověk mohl zřejmě dostat pouze po moři.

Mohl tak učinit na nějakém vlastnoručně zhotoveném plavidle, což se však dlouho považovalo za zhola nemožné vzhledem k jeho ještě nedostatečně rozvinuté inteligenci. Rovněž za vlasy přitaženou, nicméně reálnou možností je, že se tam dostal na přirozeném „voru“, například když byl stržen povodní a zachytil se na shluku plovoucí vegetace. Ať tak či onak, rozhodně to byl velmi dobrodružný a nebezpečný podnik.

Není též jisté, kdo se na ostrůvek vlastně dostal: buď se na Flores na lodi či voru připlavil sám „velký“ Homo erectus, nebo totéž učinil jeho již zakrslý potomek z nějakého sousedního ostrova, popřípadě dokonce nějaká záhadná forma na Homo erectus nezávislá. Odpověď může dát archeologický průzkum sousedních lokalit, anebo i znaky molekulární. Ostatky totiž nebyly zkamenělé, spíše byly přirovnávány k „rozmočenému papíru“. Existuje tedy šance, že se z nich podaří extrahovat mitochondriální DNA. Klonování to sice neumožní, ale zato bude možné určit příbuznost těchto trpaslíků k dnešním lidem a neandrtálcům, jejichž DNA se rovněž podařilo získat.

Domov trpaslíků

V jakém prostředí „hobiti“ vlastně žili? Ostrov Flores měří zhruba 360 km, není to tedy malý ostrov, a patrně byl v té době pokryt hustým pralesem.

Z našeho pohledu musel jejich ostrov vypadat jako nějaké panoptikum absurdních zvětšenin a zmenšenin. Džunglí se prodíraly obrovité želvy, křovinami pobíhaly krysy (Papagomys) zvíci menšího psa. Popásala se tu stáda zakrslých „olifantů“ rodu Stegodon o rozměrech hovězího dobytka a váze necelé půl tuny, kteří byli oblíbenou kořistí schopných hobitích lovců. A když už jsme v říši fantazie, nechyběli tu ani strašliví draci, před nimiž si nikdo nemohl být jist životem: varani Komodští, dorůstající třímetrové délky, lstiví a vražední lovci, schopní strhnout i místního slona, a zajisté nejhroznější nepřátelé drobného lidu ostrova. Ti jediní se tu také díky své neobyčejné dravosti a vitalitě udrželi až dodnes.

Zdá se, že dlouhé, šplhání přizpůsobené končetiny Homo floresiensis nebyly primitivním znakem, zděděným ještě od opic, ale naopak užitečným přizpůsobením zdejším podmínkám – když se kolem poflakují jedenapůlmetrákoví draci a vy sami měříte devadesát čísel, určitě nebude nejlepším nápadem pohybovat se v dosahu jejich zubů! Není divu, že drobní lidičkové šplhali po stromech a ukrývali se v jeskyních!

Podivná fauna ostrova Flores není ovšem zase tak neuvěřitelná – i na jiných ostrovech žily v době relativně nedávné druhy neméně podivné, z nichž ovšem jen nečetné výjimky přežily první setkání s člověkem. Jmenujme trpasličí slony Elephas falconeri, zdrobnělé hrochy a jeleny, a naopak obří ježky a plchy z dávného Středomoří, proslulé obří želvy Galapág a Seychel, lemury zvíci gorily z Madagaskaru, a gigantické ptáky z Nového Zélandu, Madagaskaru a Mauritiu.

Mistři přežití

Největší bombou se kromě samotné existence miniaturních lidských bytostí stala doba v níž žily. Dosavadní nálezy se datují do doby před 90 000 – 13 000 lety, což je geologicky nedávno. Pro srovnání, lidé přibližně dnešního typu se objevili už asi před 500 000 let, neandrtálci žili v rozmezí 230 000 – 30 000 let. Poslední minifloresané mohli žít v době, kdy se v Egyptě formovaly základy pozdější vyspělé civilizace.

Na ostrovy Malých Sund se moderní člověk dostal už před 40 000 let, takže byl současníkem, možná dokonce sousedem Homo floresiensis. Je samozřejmě otázkou, zda se někdy oba druhy lidí skutečně fyzicky setkaly a jak toto setkání proběhlo.

Proč se vlastně tento druh, považovaný za jakýsi zapomenutý pozůstatek dávných dob, udržel tak dlouho? To je rovněž záhada. Většinu archaických forem člověka nejspíš vyhladili (nebo v lepším případě vytlačili) jejich vyspělejší potomci, takže otázka zní nejspíš tak, proč zrovna na Flores zapomněli. Nedostali se tam? Proč, když se dostali i mnohem dál? Došlo v ozbrojeném střetu k fantastickému vítězství Davida nad Goliášem? Nebo že by Homo sapiens na Floresu zcela výjimečně ukázal svoji mírumilovnější tvář a žil se svými bratranci bok po boku?

Člověk zřejmě nebyl příčinou vymření floresských hobitů a jejich podivných zvířecích sousedů, byla to mnohem spíše vulkanická erupce, která ostrov postihla před 12 000 let. To byl nejspíše konec – dále se objevují už jen kostry moderních lidí.

Mytologické spojení?

Pohádky se špatným koncem nejsou správné pohádky – a i zde nám historie možná nechala otevřený konec. Legendy v Indonésii často hovoří o trpaslících. Konkrétně na Floresu existují pověsti o malých chlupatých lidech, nazývaných Ebu Gogo („žravá pramáti“) postavou podobných Homo floresiensis, kteří přicházeli do vesnic a přijímali od domorodců dary v podobě potravy, kterou vždy zkonzumovali se vším všudy (odtud název). Byli prý schopni papouškovat lidskou řeč a dokonce používat vlastní jazyk. Poslední zprávy o nich pocházejí z dob před několika sty lety, kdy se už v oblasti pohybovali první Evropané. Byli však již v té době vzácní a nejspíše vyhynuli, nebo byli dokonce vybiti.

Pozoruhodné paralely najdeme také mezi Homo floresiensis a bájnými Pygmeji řecké mytologie (nezaměňovat s reálnými Pygmeji, objevenými novodobými cestovateli v rovníkové Africe!). Staří Řekové totiž hovořili o Pygmejích nejen v Africe, ale také (a dokonce snad častěji) v Asii. Báje o Pygmejích jsou samozřejmě plné fantastických smyšlenek. Jeden z nejfantastičtějších detailů však stojí za bližší pozornost: úhlavními nepřáteli bájných Pygmejů měli být podle většiny antických autorů a malířů ptáci, často označovaní jako jeřábi nebo volavky. Podle Plinia žili Pygmejové v oblastech ležících „za Indií“ a byli něco přes dvě stopy vysocí. Zjara konali nájezdy na hnízdiště jeřábů a pojídali jejich vejce a mláďata, aby tak decimovali počty svých nepřátel.

Že by to byla jedna z těch historek, které jsou tak nepravděpodobné, že musejí být pravdivé, protože by si je nikdo nedokázal vymyslet? Dnes totiž víme, že jedním z vrcholových predátorů na Floresu byl obří čáp Leptoptilos robustus. Byl příbuzný dnešním marabu, měřil téměř dva metry a vážil kolem 16 kg. Byl dravý a jistě byl více než schopen usmrtit i dospělého trpasličího lovce. Floresané, můžeme-li něco soudit o jejich odvaze a intelektu, se určitě nedali lacino.

Že by odkaz tohoto zvláštního malého národa, bojujícího s obřími ptáky a draky, rezonoval i ve starých mýtech a legendách?

http://www.vesmir.cz/clanek/kdo-koho-lovil

http://en.wikipedia.org/wiki/Pygmy_(Greek_mythology)

Že by překvapením nebyl konec?

Ovšem ani to není všechno. Existuje reálná možnost, že poslední zástupci tohoto fascinujícího druhu žijí i v současnosti – pouze díky neprostupnosti svého pralesního biotopu a vlastní inteligenci dokázali po celý čas unikat polapení. Dokonce ani samotní objevitelé se k této možnosti nestavějí skepticky.

Z Bornea, Malajsie a především Sumatry přicházejí stále zprávy o malých tvorech, kteří připomínají opice, ale jejich vzezření je téměř lidské. Domorodci je nazývají Orang pendek, což znamená „krátký člověk,“ a odlišují je od Orang-utana, „lesního člověka“. Tvor je osrstěný a s dlouhými černými vlasy na hlavě. Člověku se vyhýbá a není známo, že by jej ohrožoval. Jejich odhadnutá výška se pohybuje mezi 100 – 150 cm, zanechávají po sobě drobné stopy, které nemají protistojný palec jako stopy lidoopa, připomínají spíše lidské, ale jsou širší, poněkud trojúhelníkového tvaru. Chodí zásadně po dvou, ačkoli mají dlouhé paže, žijí samotářsky, jsou velmi plaší a nejspíše se dají zahlédnout, když se přibližují vesnicím za účelem polního pychu.

Asi nejvíce se jeho objevu přiblížila anglická zooložka Deborah Martyrová, která tyto tvory opakovaně hledala v národním parku Kerinci na Sumatře v letech 1989, 90 a 95. Orang pendeky několikrát stopovala, pozorovala a nalezla jejich srst, která podle podrobného výzkumu nepatřila žádnému známému primátu ani jinému zvířeti. Roku 2001 byla dokonce provedena analýza DNA. Pokud bude izolována DNA Homo floresiensis, mohlo by to znamenat definitivní rozluštění i této záhady.

Na Borneu žije velmi podobný tvor, zvaný batutut. Anglický zoolog Dr. John McKinnon objevil jeho stopy měřící 15 x 10 cm. Domorodci jej považují za ducha, ovšem na rozdíl od většiny ostatních duchů zanechává stopy a také hromádky kamenem rozbitých lastur, kterými se živí. Od Homo floresiensis se tak odlišuje potravou a také tím, že se prý bojí ohně. Je dost možné, že jde o specializovanou místní formu.

Podobné bytosti byly pozorovány dokonce i ve Vietnamu a jinde. Musíme však mít na paměti, že všude jde o tvory plaché a velmi vzácné, mnohde snad již vyhynulé. Další stopy a pozorování jsou však hlášena i z pozdější doby, takže naděje stále žije.

Zdá se tedy, že poslední exempláře trpaslíků z Floresu, respektive jejich blízkých nebo vzdálenějších příbuzných, mohou existovat i dnes, ačkoli již dávno nevládnou indonéské přírodě a dost možná jsou přímo ohrožovány odlesňováním tohoto regionu. Můžeme jen doufat, že pokud tomu tak je, podaří se je objevit a zachránit dříve než bude pozdě. Nejde jen o pouhou kuriozitu a živoucí fosilii – takový objev by vrhl nové světlo na původ člověka a snad by nás přiměl přehodnotit náš pohled na postavení lidstva ve světě.

Pokud bychom Orang Pendeka odchytili, měli bychom jej zavřít do zoo, nebo s ním jednat jako rovný s rovným?

Vždyť jestli je obyčejný šimpanz schopen se naučit znakové řeči a komunikovat s námi, jaké schopnosti by měla bytost nám tak podobná, že dokázala vyvinout vlastní jazyk a rozdělat oheň?

Možná je kontakt s inteligencí jiného druhu, než je naše vlastní, mnohem blíže, než jsme se kdy odvažovali doufat…

http://news.nationalgeographic.com/news/2005/03/0303_050303_tv_hobbit_2.html

http://en.wikipedia.org/wiki/Homo_floresiensis

http://www.national-geographic.cz/detail.asp?id=793

http://www.national-geographic.cz/detail.asp?id=793

http://www.volny.cz/rojar/cryptozoologie/2_opice/15_pendek.htm

http://www.vesmir.cz/clanek/kdo-koho-lovil