Tomáš
Petrásek, 2006
Lidé si celkem již zvykli na bizarní živočichy, kteří
v časech dávných i nedávných zabydlovali naši planetu. Naproti tomu vývoj
člověka rádi považujeme za přímou cestu od lidoopa k dnešnímu Homo
sapiens. Ovšem poslední objevy ukazují, že různé evoluční výstřelky neušetřily
ani naše předky.
Objev
Zatím
nejčerstvější senzací, která proběhla médii během listopadu 2004, se stal
člověk z indonéského ostrova Flores. Skupina australských a indonéských
vědců pod vedením Mikea Morwooda, profesora archeologie z Australské
univerzity Nové Anglie, prováděla archeologický průzkum ve vápencové jeskyni
Liang Bua. Roku 2003 zde nalezli ostatky, které zprvu považovali za kostru
dítěte. Opotřebení zubů a další znaky na kostře však ukázaly něco jiného:
jednalo se o dospělou, zhruba třicetiletou ženu dosud neznámého lidského druhu,
charakteristického především malou velikostí. Že se nejedná o zakrslého jedince
prokázal nález kostí a zubů dalších pěti či šesti jedinců.
Drobná
postava přiměla výzkumníky k tomu, že lidičkám začali nepříliš nápaditě
přezdívat „hobiti“. Kromě velikosti neměli s Bilbem a Frodem pranic
společného – snad jen to, že mohou být důležitější, než se na první pohled zdá.
Homo
floresiensis, jak byl nový druh
pojmenován, byl skutečně neobyčejným tvorem. Výška dospělých jedinců mohla
činit přibližně metr, lebka nebyla větší než pořádný grapefruit a hmotnost
činila odhadem asi
Velikost
těchto lidiček je skutečně neobyčejná – pro srovnání, dnešní Pygmejové a
domorodci z Andamanských ostrovů, považovaní za trpaslíky, mívají 135
I
australopitékové, první předchůdci lidí, měli asi 120 až
Proč
ale byli floresané tak malí? Pravděpodobně jde o evoluční jev na ostrovech
zcela obvyklý. Původně velké zvířata postupně zakrňují a stávají se trpaslíky,
zatímco některé drobné druhy narůstají do obludných rozměrů. Může to souviset
s omezenou plochou a potravní nabídkou, stejně jako odlišným typem
predačních tlaků na ostrovech (většinou chybějí velké šelmy), ale nikdo to neví
jistě. Každopádně je to spíše zákonitost než výjimka, trpasličí a obří druhy
zvířat žijí či v minulosti žily na ostrovech Středomoří, Novém Zélandě,
Galapágách, Seychelách a desítkách dalších ostrovů, včetně Floresu. Nikdo
nečekal, že tento jev se může týkat i lidí – je to jen další ukázka toho, že se
rádi považujeme za něco extra. Floresské kostry nás však nutí změnit názor.
Část
vědců však nesouhlasí a tvrdí, že floresané nemají s Homo erectus
nic společného a vznikli rovnou z nějaké drobné formy podobné australopitéku,
která se zatoulala až do indonésie. Samozřejmě je to možné, ale znaky na
kostech, datace nálezu, vyspělost mozku a hlavně absence jakýchkoli jiných
nálezů mezi Floresem a Afrikou tuto myšlenku příliš nepodporují.
Tento
nález doslova obrátil naruby hned několik vědeckých teorií.
Mozek
těchto bytostí měl objem asi 380cm3. To je přibližně tolik, kolik má
podprůměrný šimpanz nebo australopiték. Homo erectus, jejich
pravděpodobný předek, měl obstojných 980 cm3 (900 – 1200) a dnešní
lidé průměrně 1600 cm3.
Podrobnější
studium ukázalo, že mozek se svojí strukturou částečně podobá mozku Homo
erectus, částečně mozku modernějších lidí, a rozhodně jde o unikátní druh.
V čelních
lalocích mozku byly objeveny vysoce vyvinuté oblasti související s vyššími
funkcemi mozku, jako je např. plánování. Měl též relativně velké spánkové
laloky, související se sluchem a analýzou mluveného slova. Co se týče stavby
mozku, je tedy pokročilejší než Homo erectus.
Navzdory
tomu, co si donedávna vědci mysleli o vztahu kapacity mozkovny a inteligence,
tito lidé podle všeho zhotovovali kamenné nástroje (ačkoli patřičně
miniaturizované), lovili velkou zvěř včetně slonů a dokázali používat a snad i
rozdělat oheň. Zřejmě měli i nějaký jazyk, bez nějž by tak složité úkony nebylo
možné zvládnout. Věk nalezené ženy, které mohlo být přes třicet, je na
primitivního člověka, navíc tak miniaturního, značně vysoký. Dlouhověkost je
zároveň důsledkem i předpokladem vysoké úrovně sociálního života. Rozhodně se
tedy nejednalo o nějaké opice, ale o lidi se vším všudy, jen o něco málo
kulturně „zaostalejší“ než dnešní přírodní národy.
Tato
otázka nedá vědcům spát. Jejich předkem byl podle všeho Homo erectus,
který se do této oblasti dostal zhruba před 1 –1,5 miliónem let a vyhynul před
70 000 let. Tento člověk byl rozměry podobnější dnešním lidem, ačkoli jeho
mozek byl menší (900-1200 cm3).
Nejstarší
nálezy nástrojů na Floresu (nelze bohužel určit, kdo je vyráběl) se datují do
doby před 840 000 lety.
Na Flores
se člověk mohl zřejmě dostat pouze po moři.
Mohl
tak učinit na nějakém vlastnoručně zhotoveném plavidle, což se však dlouho
považovalo za zhola nemožné vzhledem k jeho ještě nedostatečně rozvinuté
inteligenci. Rovněž za vlasy přitaženou, nicméně reálnou možností je, že se tam
dostal na přirozeném „voru“, například když byl stržen povodní a zachytil se na
shluku plovoucí vegetace. Ať tak či onak, rozhodně to byl velmi dobrodružný a
nebezpečný podnik.
Není
též jisté, kdo se na ostrůvek vlastně dostal: buď se na Flores na lodi či voru
připlavil sám „velký“ Homo erectus, nebo totéž učinil jeho již zakrslý
potomek z nějakého sousedního ostrova, popřípadě dokonce nějaká záhadná
forma na Homo erectus nezávislá. Odpověď může dát archeologický průzkum
sousedních lokalit, anebo i znaky molekulární. Ostatky totiž nebyly zkamenělé,
spíše byly přirovnávány k „rozmočenému papíru“. Existuje tedy šance, že se
z nich podaří extrahovat mitochondriální DNA. Klonování to sice neumožní,
ale zato bude možné určit příbuznost těchto trpaslíků k dnešním lidem a
neandrtálcům, jejichž DNA se rovněž podařilo získat.
V jakém
prostředí „hobiti“ vlastně žili? Ostrov Flores měří zhruba
Z našeho
pohledu musel jejich ostrov vypadat jako nějaké panoptikum absurdních zvětšenin
a zmenšenin. Džunglí se prodíraly obrovité želvy, křovinami pobíhaly krysy (Papagomys)
zvíci menšího psa. Popásala se tu stáda zakrslých „olifantů“ rodu Stegodon
o rozměrech hovězího dobytka a váze necelé půl tuny, kteří byli oblíbenou
kořistí schopných hobitích lovců. A když už jsme v říši fantazie,
nechyběli tu ani strašliví draci, před nimiž si nikdo nemohl být jist životem:
varani Komodští, dorůstající třímetrové délky, lstiví a vražední lovci, schopní
strhnout i místního slona, a zajisté nejhroznější nepřátelé drobného lidu
ostrova. Ti jediní se tu také díky své neobyčejné dravosti a vitalitě udrželi
až dodnes.
Zdá se,
že dlouhé, šplhání přizpůsobené končetiny Homo floresiensis nebyly
primitivním znakem, zděděným ještě od opic, ale naopak užitečným přizpůsobením
zdejším podmínkám – když se kolem poflakují jedenapůlmetrákoví draci a vy sami
měříte devadesát čísel, určitě nebude nejlepším nápadem pohybovat se
v dosahu jejich zubů! Není divu, že drobní lidičkové šplhali po stromech a
ukrývali se v jeskyních!
Podivná
fauna ostrova Flores není ovšem zase tak neuvěřitelná – i na jiných ostrovech
žily v době relativně nedávné druhy neméně podivné, z nichž ovšem jen
nečetné výjimky přežily první setkání s člověkem. Jmenujme trpasličí slony Elephas
falconeri, zdrobnělé hrochy a jeleny, a naopak obří ježky a plchy z dávného
Středomoří, proslulé obří želvy Galapág a Seychel, lemury zvíci gorily
z Madagaskaru, a gigantické ptáky z Nového Zélandu, Madagaskaru a
Mauritiu.
Největší bombou se kromě samotné existence miniaturních lidských
bytostí stala doba v níž žily. Dosavadní nálezy se datují do doby před 90
000 – 13 000 lety, což je geologicky nedávno. Pro srovnání, lidé přibližně
dnešního typu se objevili už asi před 500 000 let, neandrtálci žili
v rozmezí 230 000 – 30 000 let. Poslední minifloresané mohli žít
v době, kdy se v Egyptě formovaly základy pozdější vyspělé
civilizace.
Na ostrovy Malých Sund se moderní člověk dostal už před 40 000
let, takže byl současníkem, možná dokonce sousedem Homo floresiensis. Je
samozřejmě otázkou, zda se někdy oba druhy lidí skutečně fyzicky setkaly a jak
toto setkání proběhlo.
Proč se vlastně tento druh, považovaný za jakýsi zapomenutý
pozůstatek dávných dob, udržel tak dlouho? To je rovněž záhada. Většinu
archaických forem člověka nejspíš vyhladili (nebo v lepším případě
vytlačili) jejich vyspělejší potomci, takže otázka zní nejspíš tak, proč zrovna
na Flores zapomněli. Nedostali se tam? Proč, když se dostali i mnohem dál?
Došlo v ozbrojeném střetu k fantastickému vítězství Davida nad
Goliášem? Nebo že by Homo sapiens na Floresu zcela výjimečně ukázal
svoji mírumilovnější tvář a žil se svými bratranci bok po boku?
Člověk zřejmě nebyl příčinou vymření floresských hobitů a jejich
podivných zvířecích sousedů, byla to mnohem spíše vulkanická erupce, která
ostrov postihla před 12 000 let. To byl nejspíše konec – dále se objevují už
jen kostry moderních lidí.
Mytologické spojení?
Pohádky se špatným koncem nejsou správné pohádky – a i zde nám
historie možná nechala otevřený konec. Legendy v Indonésii často hovoří o
trpaslících. Konkrétně na Floresu existují pověsti o malých chlupatých lidech,
nazývaných Ebu Gogo („žravá pramáti“) postavou podobných Homo floresiensis,
kteří přicházeli do vesnic a přijímali od domorodců dary v podobě potravy,
kterou vždy zkonzumovali se vším všudy (odtud název). Byli prý schopni
papouškovat lidskou řeč a dokonce používat vlastní jazyk. Poslední zprávy o
nich pocházejí z dob před několika sty lety, kdy se už v oblasti
pohybovali první Evropané. Byli však již v té době vzácní a nejspíše vyhynuli,
nebo byli dokonce vybiti.
Pozoruhodné paralely najdeme také mezi Homo floresiensis a bájnými Pygmeji řecké mytologie (nezaměňovat
s reálnými Pygmeji, objevenými novodobými cestovateli v rovníkové
Africe!). Staří Řekové totiž hovořili o Pygmejích nejen v Africe, ale také
(a dokonce snad častěji) v Asii. Báje o Pygmejích jsou samozřejmě plné
fantastických smyšlenek. Jeden z nejfantastičtějších detailů však stojí za
bližší pozornost: úhlavními nepřáteli bájných Pygmejů měli být podle většiny
antických autorů a malířů ptáci, často označovaní jako jeřábi nebo volavky.
Podle Plinia žili Pygmejové v oblastech ležících „za Indií“ a byli něco
přes dvě stopy vysocí. Zjara konali nájezdy na hnízdiště jeřábů a pojídali
jejich vejce a mláďata, aby tak decimovali počty svých nepřátel.
Že by to byla jedna z těch historek, které jsou tak
nepravděpodobné, že musejí být pravdivé, protože by si je nikdo nedokázal
vymyslet? Dnes totiž víme, že jedním z vrcholových predátorů na Floresu
byl obří čáp Leptoptilos robustus.
Byl příbuzný dnešním marabu, měřil téměř dva metry a vážil kolem
Že by odkaz tohoto zvláštního malého národa, bojujícího
s obřími ptáky a draky, rezonoval i ve starých mýtech a legendách?
http://www.vesmir.cz/clanek/kdo-koho-lovil
http://en.wikipedia.org/wiki/Pygmy_(Greek_mythology)
Že by překvapením nebyl konec?
Ovšem ani to není všechno. Existuje reálná možnost, že poslední
zástupci tohoto fascinujícího druhu žijí i v současnosti – pouze díky
neprostupnosti svého pralesního biotopu a vlastní inteligenci dokázali po celý
čas unikat polapení. Dokonce ani samotní objevitelé se k této možnosti
nestavějí skepticky.
Z Bornea, Malajsie a především Sumatry přicházejí stále
zprávy o malých tvorech, kteří připomínají opice, ale jejich vzezření je téměř lidské.
Domorodci je nazývají Orang pendek, což znamená „krátký člověk,“ a odlišují je
od Orang-utana, „lesního člověka“. Tvor je osrstěný a s dlouhými černými
vlasy na hlavě. Člověku se vyhýbá a není známo, že by jej ohrožoval. Jejich
odhadnutá výška se pohybuje mezi 100 –
Asi nejvíce se jeho objevu přiblížila anglická zooložka Deborah
Martyrová, která tyto tvory opakovaně hledala v národním parku Kerinci na
Sumatře v letech 1989,
Na Borneu žije velmi podobný tvor, zvaný batutut. Anglický zoolog
Dr. John McKinnon objevil jeho stopy měřící 15 x
Podobné bytosti byly pozorovány dokonce i ve Vietnamu a jinde.
Musíme však mít na paměti, že všude jde o tvory plaché a velmi vzácné, mnohde
snad již vyhynulé. Další stopy a pozorování jsou však hlášena i z pozdější
doby, takže naděje stále žije.
Zdá se tedy, že poslední exempláře trpaslíků z Floresu,
respektive jejich blízkých nebo vzdálenějších příbuzných, mohou existovat i
dnes, ačkoli již dávno nevládnou indonéské přírodě a dost možná jsou přímo
ohrožovány odlesňováním tohoto regionu. Můžeme jen doufat, že pokud tomu tak
je, podaří se je objevit a zachránit dříve než bude pozdě. Nejde jen o pouhou
kuriozitu a živoucí fosilii – takový objev by vrhl nové světlo na původ člověka
a snad by nás přiměl přehodnotit náš pohled na postavení lidstva ve světě.
Pokud bychom Orang Pendeka odchytili, měli bychom jej zavřít do
zoo, nebo s ním jednat jako rovný s rovným?
Vždyť jestli je obyčejný šimpanz schopen se naučit znakové řeči a
komunikovat s námi, jaké schopnosti by měla bytost nám tak podobná, že
dokázala vyvinout vlastní jazyk a rozdělat oheň?
Možná je kontakt s inteligencí jiného druhu, než je naše
vlastní, mnohem blíže, než jsme se kdy odvažovali doufat…
http://news.nationalgeographic.com/news/2005/03/0303_050303_tv_hobbit_2.html
http://en.wikipedia.org/wiki/Homo_floresiensis
http://www.national-geographic.cz/detail.asp?id=793
http://www.national-geographic.cz/detail.asp?id=793
http://www.volny.cz/rojar/cryptozoologie/2_opice/15_pendek.htm
http://www.vesmir.cz/clanek/kdo-koho-lovil