Mimozemšťané

Inteligentní mimozemšťané

Tomáš Petrásek, 2006

           

Jací budou ti, jež v hlubinách vesmíru tak dlouho a tak marně hledáme? Budou nám podobní? Asi ne. Možná budou odlišnější než cokoli, co si lidská mysl dokáže představit (a že se mnohdy snaží!) A co od nich očekáváme? Co můžeme nabídnout my jim a co oni nám? Není toho nakonec méně, než se na první pohled zdá?

Prostředí a technologie

Životní prostředí inteligentních mimozemšťanů mohou být velice rozličná, už proto, že každá planeta je jiná. Podmínky jejich domoviny však jednoznačně ovlivní jak jejich vzhled, tak jejich kulturu a technologii – různé druhy z různých planet se tedy budou neuvěřitelně lišit ve všech těchto aspektech.

Životní prostředí inteligentních druhů musí být dynamické, proměnlivé, v jiném by rozvoj mozku nebyl nutný. To už víme. Ale co rozvoj technologie? Vynálezy a objevy nevznikají z ničeho, nebo jen samotnou silou ducha. Technologie vzniká z potřeby těch, kteří ji vynalezli, a je nemálo ovlivněna podmínkami, kterými byli obklopeni. Kdyby Země byla jen o málo odlišná, naše věda a technika se mohla ubírat zcela jiným směrem, nebo vůbec nemusela vzniknout.

Některé planety nemusejí mít fosilní paliva ani významnější nerostné suroviny – to by mohlo vývoj civilizace velice zpomalit, ne-li znemožnit.

Ovšem tato otázka je celkem podružná, když ji srovnáme s tou další – vznikem technologie v opravdu exotickém prostředí. Taková prostředí nejsou žádnou vzácností, a je pravděpodobné, že i v nich mohlo dojít k vzniku složitých forem života. Zastavil se vývoj tam, anebo mohl pokračovat obdobným směrem, jakým se ubíráme my?

Exotickým prostředím, o němž tu mluvím, může být třeba bezkyslíkatá atmosféra, planeta s oceány kyseliny či amoniaku, anebo, zůstaňme na Zemi, dno obyčejného vodního oceánu. Vodní inteligentní bytosti by to měly, přiznejme si to otevřeně, pěkně těžké. Pod vodou nejde rozdělat oheň, a tedy ani tavit kovy, je též krajně obtížné rozvíjet elektroniku nebo astronomii.

Většina vědců soudí, že vodní prostředí (a prostředí bez ohně vůbec) je díky těmto omezením slepou uličkou. Je to však víceméně vlivem předsudků.

Pro člověka byl klíčový oheň, jako ochrana před šelmami, zdroj tepla a pomocník při úpravě potravy, později i prostředek k tavbě kovů. Ovšem prohlásit oheň za zcela nezbytný krok při vývoji inteligence – to už je trochu moc. Vždyť ty nejpodstatnější kroky, tedy život v organizovaných tlupách a zhotovování nástrojů, se odehrály bez ohně.

Chobotnice, abychom nechodili moc daleko, by se za vhodných podmínek klidně mohly naučit vytvářet nástroje a srocovat do tlup. Nebrání jim v tom nic než jejich biologická omezení, která nemusejí být nepřekonatelná. Nemohly by sice rozdělat oheň, ale předpokládám, že by si bez něj poradily. Nevynalezly by kovy – no a co? Tak by si prostě vystačily s kamennými a kostěnými, popřípadě zlatými nástroji! Kulturou „doby kamenné“ byly i velké říše Mayů a Inků, se svojí astronomií, složitým písmem a vyspělou matematikou. Není žádný důvod, proč by kultura neznalá metalurgie nemohla vyvinout vyspělou vědu, a s obtížemi snad i nějakou tu technologii. Měla by těžší cestu, nicméně nikoli neschůdnou. A posléze – samozřejmě mnohem později než my – by přeci jen kovy objevila. Cesta by to byla klopotná, přes náročné a drahé experimenty – ale s dostatečnou trpělivostí a teoretickými znalostmi by se i pod vodou dala provést třeba elektrolýza. Nebo že by se ve skafandrech pustili na souš?

Mimozemšťané v suchozemském, ale anaerobním prostředí by mohli místo ohně používat solární pece, pokud by byli s to je vyrobit (tuším, že s touto myšlenkou jako první vyrukoval A. C. Clarke ve 3. Vesmírné Odyssee.) Je též pravděpodobné, že na každé planetě, kde je život, se vyskytují nějaké chemické látky použitelné k uvolnění energie – u nás je to redukovaný uhlík (dřevo) a kyslík, ale nemusí to být jediná alternativa.

Důvod, proč si myslíme, že není civilizace bez ohně a potažmo bez kyslíku, je asi jen nedostatek představivosti, eventuálně fakt, že nikdo nikdy nezkoumal, jak by šlo provádět technologické postupy ve vodním či anaerobním prostředí – pokud ale něčemu nerozumíme, není to důkaz toho, že je to nemožné!

 

Mimozemské rasy

Když jsme u toho – sám termín mimozemská rasa je nesmysl. Rasa je biologický či antropologický termín, označující mírně odlišné populace v rámci jediného druhu. Rasou jsou třeba černoši, běloši a Asiaté, anebo plemena psů.

Lze připustit používání tohoto slova tam, kde se vyskytují „mimozemšťané“ v humanoidní podobě, křížitelní s člověkem, jako jsou startrekovští Vulkánci a Klingoni. Tam jde opravdu o rasy.

Ovšem mluvit jako o mimozemských rasách třeba o Vetřelcích či ET je nesmyslné. Tam jde jednoznačně o mimozemské druhy.

 

Další otázka je, co vlastně míníme inteligencí. Zda schopnost uvažovat, anebo schopnost technické civilizace. To je rozdíl, protože třeba velryba může být inteligentní, ale nikdy nemůže být civilizovaná, protože prostě nemá ruce ani chapadla.

 

Pokud někdy navštívíme jinou planetu, může být těžké vůbec poznat, který druh je inteligentní. Neexistuje žádné pravidlo, jak jej poznat na první pohled (pokud nevyrábí nástroje, samozřejmě). Ovšem při podrobnějších znalostech lze najít některá dobrá vodítka.

Hlavní je uvědomit si, že mozek je žrout energie, a že si tedy živočichové „nemohou dovolit“ velký mozek a inteligenci, pokud ji doopravdy nutně nepotřebují k přežití. Inteligence se vyskytuje u tvorů žijících ve složitém prostředí, v podmínkách, které se často mění, a tudíž je nutné měnit i strategie získávání potravy, ukrývání apod.

Často si inteligentní tvorové musí zapamatovat, kdy a kde najít potravu - to je případ ptáků a opic. Podobným stimulem je také život ve společenstvu a s tím spjatá nutnost komunikace. Lidoopi jsou tak inteligentní zřejmě proto, že všechny tyto podmínky jsou u nich splněny. Ale samozřejmě, že mohou existovat i jiné tlaky na vývoj inteligence.

 

Inteligentní tvor bude nejspíše střední velikosti. Minimální velikost je dána tím, že atomy jsou všude stejné, molekuly také, a tudíž mozek schopný vědomí má nějakou minimální možnou velikost. Ne třeba 1,5 kg jako u člověka, třeba některé životní formy mají ekonomičtější uspořádání, ale o moc méně už to prostě být nemůže. Takže žádné inteligentní bakterie ani prvoci nás nečekají!

A velká zvířata se často mohou snáze prosadit silou než inteligencí – i když sloni a velryby ukazují, že to není tak docela pravda.

 

I pokud je identifikujeme, nastanou potíže při komunikaci. Nemusejí vůbec souviset s odlišnostmi psychologie, ale „pouze“ s jiným smyslovým vybavením.

Budou vůbec vnímat světlo a zvuk jako my? Vždyť už smyslový svět psa, jemuž dominuje čich, je tak trochu nad naše chápání. Jak potom můžeme porozumět bytostem, které místo zraku používají sonar nebo elektromagnetické pole?

 

Problém bude možná i s definicí jedince. V případě inteligentních modulárních organismů (to jsou organismy, které nemají daný tělní plán, ale vytvářejí strukturu podle potřeby, tvoří odnože, a mohou se množit dělením) budou vznikat obrovské amorfní bytosti pokrývající třeba podstatnou část planety.

Anebo eusociální kolonie. Vezměme si třeba mraveniště. Je to hodně jedinců, ale chovají se jako jeden. A nejednají zrovna hloupě, a to je IQ jednoho mravence blízké nule. Teď si představte, že takovýto společenský model bude zaujímat živočich s inteligencí savce, primáta nebo člověka. Inteligence bude ovšem bez emocí nebo individuality, něco jako superpočítač. Přitom tito mimozemšťané za námi nemusí nutně technologicky zaostávat. Je to pak inteligentní druh nebo není? A jak se s něčím takovým dorozumět?

Uvažování bytostí, jejichž způsob života či sociální struktura budou velmi odlišné od našich, bude pro nás zřejmě velice nepochopitelné. Komunikace nemusí být vůbec možná, anebo bude jen nekonečným řetězem nedorozumění, snad s tragickými následky. Na druhou stranu, možná budeme mít štěstí, a naši sousedé nebudou až tak bizarní – nedozvíme se to, dokud si s nimi nepromluvíme!

 

Komunikace a SETI

Je tu i otázka komunikace. Projekt SETI se například spoléhá na dorozumění se s „ufony“ pomocí rádia.

Přitom nutně uvažuje, že mimozemšťané budou užívat rádio, navíc na dané frekvenci, a ještě budou své signály vysílat do širého okolí. Ovšem rádio není zdaleka jediná možná cesta, komunikovat lze nesčetnými způsoby. Mimozemšťané žijící ve vodě nebo v husté atmosféře mohli zvolit za globální prostředek dorozumění třeba infrazvuk jako velryby, v tom případě by byli z kosmu nezachytitelní.

Opravdu vyspělé civilizace mohly vyvinout třeba komunikaci hyperprostorem – a pak bychom byli se svými radioteleskopy opět bez šance.

Případné radiové přenosy mezi planetami (pokud jich ona civilizace osídlila několik) nebo dokonce mezi kolonizovanými hvězdnými systémy budou asi směrované, v podobě úzkých paprsků (radiových nebo optických), tudíž opět těžko vysledovatelné. Důvod je prostý – je to levnější, spotřebuje se méně energie. Nakonec i naše vlastní technologie se snaží o úspornost – a úspornost v tomto kontextu znamená neodhalitelnost. Velmi vhodným prostředkem směrované, úsporné a těžko odhalitelné komunikace je laserový paprsek.

Otázkou je také dosah vysílání. Navzdory běžnému přesvědčení je třeba vysílání naší televize a rádia z kosmu téměř nezachytitelné – anténa typu Arecibo by je nezpozorovala ani z Pluta!

Vidíme, že mimozemšťané by museli mít opravdu silné vysílače, abychom je zachytili, nebo velice obrovské antény, aby našli oni nás, pokud uvažujeme pouze běžné, nesměrované přenosy.

Vysílání z Areciba nebo z vojenských radarů je (teoreticky) zachytitelné do podstatně větší vzdálenosti. Ovšem „paprsek“ je velice úzký, takže šance, že narazí na hvězdu je celkem malá, stejně jako šance, že u té hvězdy zrovna někdo poslouchá.

Vidíme, že abychom mimozemšťany uslyšeli, museli by mít dost velký vysílač, namířený naším směrem, používat vhodnou frekvenci a být relativně blízko.

SETI tedy nehledá mimozemšťany jako takové. Hledá jen takové mimozemšťany, kteří mají radiovou technologii stejné vyspělosti a podobného typu jako my, chtějí se dát nalézt a neváhají tomu obětovat nesmírné prostředky. Tyto předpoklady může splňovat jen malé procento všech civilizací, což snižuje naději na úspěch, zejména při celkem omezeném dosahu.

 

SETI navíc staví na několika předpokladech – 1) v kosmu jsou mimozemské civilizace 2) dokážeme se s nimi dorozumět 3) budou velmi přátelské a stanou se našimi spojenci.

Ty se snaží ověřovat jednak nasloucháním, jednak cíleným vysíláním. Tato činnost stojí na pokraji vědy, a možná i za ním. Přinejmenším aktivní dorozumívací pokusy vycházejí spíše z víry než z rozumu.

Samozřejmě je možné aktivní SETI brát jako vědecký pokus, kde se teorie buď prokáže, nebo vyvrátí. Ale za jakou cenu! Teď nemyslím účty za radiové vysílání. Pokusným objektem je zde totiž celé lidstvo. Pokud by se tvrzení 1) a 2) potvrdila, a 3) ukázalo jako od základu chybné a naivní, mohlo by celé lidstvo zaplatit cenu nejvyšší.

Konání vědeckých pokusů, kde výsledkem sice nemusí, ale může být vyhlazení lidstva, se mi nezamlouvá. Pokusy s lidstvem ve jménu hrůzně naivních ideologií už prováděly různé totalitní režimy, a je to všeobecně odsuzováno. Vědec by neměl cenit svoji hypotézu tak vysoko, aby kvůli ní riskoval životy jiných, nebo dokonce celé planety!

 

Pocit bezpečí plynoucí z mezihvězdných vzdáleností je ošidný. Zaprvé, může existovat nadsvětelné cestování, byť se to mně osobně zdá nepravděpodobné, a v tom případě by rádiový kontakt mohl obratem vyústit ve fyzickou návštěvu, včetně té nepříliš přátelské. Ano, nadsvětelná civilizace nebude používat „hlemýždí“ komunikaci elektromagnetickými vlnami, ale něco rychlejšího – kromě případů, kdy bude pátrat po zaostalých sousedech.

Zadruhé, je již nyní technicky představitelné mezihvězdné cestování (resp. kolonizace) v časových řádech stovek let. To se zdá hodně, ale to je diktováno naší biologickou přirozeností, která nás nutí do věcí jako jsou generační lodě či lodě nesoucí zmrzlá embrya, se všemi negativy. Druh od přírody schopný dlouhodobé inaktivity (anabióza, odolná vajíčka apod.) bude na celý problém nahlížet ze zcela jiného úhlu – staletí v neaktivním stavu budou součástí jeho života, a tak pro něj cesta mezi hvězdami nebude nic, co by se v tomto ohledu vymykalo běžné zkušenosti. Totéž v míře ještě větší platí pro robotické vyslance hodně vyspělých civilizací, ať už to budou obyčejné sondy, nebo krvelační „terminátoři“.

To znamená, že nemůžeme jen tak tvrdit, že jsme na svém vesmírném ostrově zcela bezpečni od všech vetřelců, a můžeme do světa vykřikovat co chceme, protože buď jak buď, nic se nám nestane. Měli bychom si dávat pozor, dokud si své předpoklady trochu neověříme.

 

Ideologie SETI také poměrně málo reflektuje novodobý rozvoj teleskopických technik. Již jsme technicky schopni detekovat planety jiných hvězd, a během několika málo let budeme s to jako na běžícím pásu odhalovat i planety obyvatelné, včetně spektrálních rozborů, které odhalí mj. dýchatelnou atmosféru, ozonovou vrstvu a v nejlepším případě třeba i rostlinná barviva (chlorofyl apod.). Přitom je logické, že naprostá většina technologických civilizací, které mají rádio, bude alespoň tak vyspělá jako my nyní, ale spíše ještě mnohem více – tj. i ony budou mít velmi dobrý přehled o rozmístění planet a života na nich přinejmenším ve svém bezprostředním kosmickém sousedství.

Jinými slovy, pokud v rozumném okruhu okolo nás existuje „kontaktovatelná“ civilizace, ví přinejmenším to, že naše planeta existuje a jaké jsou na ní zhruba podmínky, a mohla přijít i na to, že je na ní život. Navíc, zatímco vysílání se od Země šíří pouze desítky let a dospělo tedy pouze nepříliš daleko, naše planeta existuje a je pozorovatelná již miliardy let, je to tedy mnohem viditelnější signál.

To znamená, že o nás vědí, a pokud se zajímají o hledání jiných civilizací, není důvod, proč by jejich „uši“ i vysílače neměly mířit právě sem. To znamená, že bychom měli být přímo „pod drobnohledem“ svých sousedů, existují-li, žádná jehla v kupce sena, jak si mnoho lidí mylně myslí.

Dalo by se tedy říci, že z fakt vyplývá, že asi nejsou, jsou-li, neposlouchají, poslouchají-li, neodpovídají, a odpovídají-li, jejich odpověď dosud nedorazila, nebo ji nejsme schopni zachytit.

Ano, i časové měřítko je důležité!!! Ti druzí jen velmi těžko budou hned mezi nejbližšími hvězdami, řekněme 10 – 20 ly od nás. Daleko pravděpodobnější je, že budou řekněme 50 – 100 ly daleko (i to je stále ještě hodně blízko!), to znamená, že k nim velká část našich radiových vln ještě ani neměla šanci dospět, aby je mohli detekovat. Až je detekují, jistě si vyžádají „čas na rozmyšlenou“ v řádu možná desítek let, a pak poletí jejich odpověď dalších 50 – 100 let zpět k nám. To znamená prodlevu od vyslání signálu po zachycení odpovědi přes sto let i v poměrně velmi příznivém případě! Dosud jsme tedy neměli SEBEMENŠÍ ŠANCI zachytit cílenou odpověď na naše vysílání, pouze případné zkusmé vysílání naslepo, oťukávání potenciálně obydlené planety. Těch je ale tolik, že mimozemšťané asi nemohou vysílat pořád směrem ke všem, ani kdyby chtěli, což vysvětluje, proč zrovna teď nevysílají směrem k nám.

Otázka ovšem je, jestli naši sousedé ocejchovali naši planetu jako potenciálně obyvatelnou, či jestli ji zasunuli do šuplíku beznadějných případů! Byly vysloveny názory, že civilizace vzniklá třeba u červeného trpaslíka může mít předsudky vůči hvězdám slunečního typu a vůbec u nich život nehledat. Totéž lze aplikovat třeba na civilizace z planet, které se nám nepodobají – jsou anaerobní, superhorké, mrazivé či například závislé na slapovém ohřevu.

Samozřejmě, je skoro podezřelé, že by planeta, inzerující svoji existenci každému, kdo má trochu ucházející teleskopy, zůstala ušetřena kolonizačního pokusu blízké civilizace. To, že tu místo nás nebydlí nějací kolonizátoři jen dokazuje, že buď se u nás mimozemšťanům ze sousedství nelíbí, nebo jsou daleko.

 

Kosmický žebříček podle Kardaševa

Sovětský astronom Nikolaj Kardašev navrhl řadit kosmické civilizace do tříd podle vyspělosti technologie, měřené objemem energie, který daná civilizace využívá.

Typ I využívá energii dostupnou v rámci své planety, přibližně 1016 wattů.

Typ II využívá energii dostupnou v rámci své hvězdné soustavy, přibližně 1026 wattů.

Typ III využívá energii dostupnou v rámci své galaxie, přibližně 1036 wattů.

Sagan později navrhl jemnější členění s desetinnými místy, lidstvu přisoudil úroveň 0,7, tj. ještě nám něco chybí do typu I.

Samozřejmě takové třídící schéma je celkem k ničemu, když není co třídit.

Ostatně je dosti odvážný i předpoklad, že vyspělost civilizace lze smysluplně měřit její energetickou spotřebou. Je to hrubé zjednodušení, jehož jediným základem je skutečnost, že v novověku energie využívaná lidstvem skutečně výrazně roste. To ale není v lidských dějinách univerzální proces a může zase ustat. Mnohé civilizace nemusejí sdílet náš materiálně-konzumně-expanzivní přístup a mohly se rozvíjet nějak jinak.

Mimo jiné, masivní čerpání energie z planety moc neprospívá biosféře (to sami vidíme) a odčerpání zářivého výkonu hvězdy (třeba Dysonovou sférou) může znamenat absolutní zdevastování toho kterého hvězdného systému. Existují tedy zábrany, ekologické a doufejme i psychologicko-sociální, které budou působit proti nezřízenému růstu spotřeby energie.

Musíme také odlišit vyspělost „intenzivní“ – tj. supervyspělou civilizaci na malém prostoru, která využívá do mrtě vše, co jen může, a naproti tomu typ „extenzivní“ – civilizaci třeba méně pokročilou, ale početnější a rozprostřenější, takže ve finále může využívat obdobný objem energie. Příklad? Chceme-li se vyšvihnout na typ II, můžeme „jednoduše“ postavit Dysonovu sféru, tedy obalit Slunce kolektory energie. Samozřejmě to znamená přebudování (rozuměj zničení nebo zpustošení) celé naší planetární soustavy, ačkoli to verbální astroinženýři rádi odbývají jako něco zcela irelevantního. Můžeme ale také využít jen malou část výkonu Slunce, ale zároveň kolonizovat množství dalších hvězd a provést tam totéž. Potřebujeme k tomu méně vyspělou technologii, nenaděláme takové ekologické škody, a dosáhneme téhož.

 

Položme si navíc prostoduchou otázku, koho vlastně hledáme. Většina úvah se soustředila nikoli na „mimozemskou inteligenci“, ale na mimozemskou civilizaci.

Civilizací rozumíme biologický druh složený z více či méně rovnocenných a v podstatě nezávislých individuí, který jako celek získává informace, vyhodnocuje je a odpovídá na ně. Dále je schopen měnit nebo řídit své planetární prostředí, je alespoň teoreticky schopen cestování vesmírem a také mezihvězdné komunikace. Samozřejmě se jedná o velmi mocného hráče, s nímž se musí počítat, ať už jako se spojencem, nebo jako s konkurentem a protivníkem.

Je to ovšem jediný typ entity, kterou můžeme najít? Soudím že nikoli. Technologické civilizace našeho typu jsou podle mého názoru pouze podmnožinou širšího souboru životních forem a strategií, kterým můžeme říkat analogy civilizace. To jsou souhrnně všechny entity, které se jako civilizace nějakým způsobem chovají, ale vlastně jimi nejsou. Prozatím si těžko můžeme udělat představu o formách, které by šlo za analogy civilizací považovat, můžeme se jen dohadovat. Tuto definici by splňovala například autonomní post-civilizace založená čistě na umělé inteligenci – nebyl by tam žádný druh, žádní jedinci. Měli bychom jen jednotky jednoho obrovského soustrojí, ať už řízené centrálně nebo decentralizovaně. Nebyl by to ani jeden jedinec, ani mnoho jedinců. Podobné „hyperorganismy“ by mohly vznikat i na čistě biologické bázi, v podobě živých struktur ovládajících celé planety (viz Lemovy „lesy živého masa“ a Solaris!).

Něčím podobným by se mohly stát eusociální druhy s kolektivní inteligencí, kdyby dokázaly rozvinout technologii. Tam sice jedinci existují, ale nejsou rovnocenní ani nezávislí, vlastně to jsou spíše buňky supertěla (nebo supermozku?) nežli individua. I klasické civilizace mohou vývojem dospět někam, kam dosud nevidíme, a změnit svůj charakter. I ony by se pak staly z civilizací civilizačními analogy.

Analog civilizace by disponoval přinejmenším stejnou mocenskou silou jako klasická civilizace našeho typu, a patrně by se projevoval silně expanzivně. Bez smrtelných, nepřizpůsobivých a neukázněných individuí by měl značně snazší cestu při kolonizaci jiných soustav, mohl by vytvářet mnohem menší a odolnější „cestovní stádia“ než jsou neohrabané generační lodě klasických civilizací.

Je dost málo představitelné, že by se s takovým analogem, který by patrně ani neměl v našem smyslu vědomí, dalo vůbec komunikovat, tím méně se s ním přátelit. Avšak o to horší by bylo takovouto vysoce vyspělou, těžko zničitelnou a těžko pochopitelnou entitu mít za nepřítele!

 

I kdyby analogy civilizací byly vzácné a kosmos zalidňovaly „národy“ podobné tomu našemu, nezaručuje to vůbec nic. I klasická civilizace může být výbojná a agresivní.

Nejběžnější argument pro mírumilovnost ufonů je vykopávkou z dob studené války: „Válkychtivé civilizace se zničí, jakmile vymyslí atomovou pumu, a tudíž přežijí jen ty mírumilovné.“

Jenomže to je podle mě naprostá pitomost. Lidstvo je pořád válkychtivé až hrůza (přinejmenším jeho nezanedbatelná část), a přesto se z dnešního pohledu nezdá jeho sebevyhlazení vůbec nevyhnutelné – když už, tak nás zničí ekologické katastrofy (které samozřejmě mohou druhotně nukleární konflikt vyvolat), nicméně to, že bombu máme, ještě neznamená, že vyhodíme planetu do povětří.

Samozřejmě, existují názory, že s vyspělostí civilizace se snižuje agresivita, zvyšuje se etičnost jednání atd. Nicméně etika není exaktní věda, a dovoluje různé výklady. Když zůstaneme na zemi, kanibalismus, rituální vraždy a boj proti jiným kulturám byly a jsou nedílnou součástí mnoha etických systémů. Etika se též odvíjí z biologických základů, a bude proto druh od druhu velmi odlišná.

 

Agresivitu můžeme rozdělit dle dvou hledisek – mezidruhová/vnitrodruhová, a racionální/emocionální. U lidí se uplatňují všechny alternativy i různé kombinace. Motiv války např. může být racionální (ekonomický), ale jednotliví vojáci jsou často motivováni emocionálně.

Subjektivní rozdíl mezi napadením jedince stejného a jiného druhu je zřejmý a logický. Budou ho cítit všechny sociálně žijící formy života, které jsou pro vzájemné napadání aspoň trochu vybaveny. Je obrovský rozdíl, jestli jdeme zabít souseda nebo králíka – liší se pohnutky, způsob provedení i psychické a sociální zábrany, které nám v tom brání.

Etika se vždy točí kolem svých tvůrců. Naše morální normy se týkají v první řadě jiných lidí, pak dlouho, dlouho nic, a pak teprve jiných živých bytostí na naší planetě. Navíc i tam jde mnohdy spíše o vlastní užitek – pokud (beztak neúspěšně) chráníme deštné pralesy, je hlavní pákou to, že se bez nich udusíme, popř. to, že mohou poskytnout nové léky a suroviny. Etika „ochrany pro ochranu“ není zdaleka všeobecně přijímána a do politiky prosakuje jen omezeně.

Tedy, i kdyby se mimozemšťané nezabíjeli navzájem, ať už jednotlivě nebo organizovaně, nijak to nevypovídá o postoji k jiným druhům včetně jiných civilizací. I kdyby vynález atomového štěpení přežily jen druhy, které ovládly agresivitu v rámci druhu, o čemž nutno pochybovat, stále ještě bychom zdaleka neměli vyhráno!

 

Racionální agrese vlastně ani není agresí, alespoň ne v psychickém smyslu. Nicméně se děje, a občas může být prostředkem k dosažení cíle, a někdy bohužel i prostředkem docela funkčním.

Zcela mírumilovná civilizace, která má emoce pod kontrolou a jejíž příslušníci by jeden na druhého ruku nevztáhli, se snadno může rozhodnout, že na nás zaútočí, pokud z toho poplyne nějaká výhoda.

Těžko jim půjde o naše ženy, dobytek a zdroje ropy. Mezi hvězdami jsou tak velké vzdálenosti, že dovoz něčeho takového se nemůže vyplatit. Boj o životní prostor je již představitelný. Samozřejmě, civilizace může osidlovat i asteroidy a mrtvé světy, takže prostoru má zdánlivě dost, nicméně ne neomezené množství (uvažujeme-li pouze jedinou Galaxii). A pokud není vázána etickými normami, může jí i jeden jediný hvězdný systém stát za to.  

A hlavně: Z hlediska inteligentního druhu je eliminace všech skutečných i potenciálních konkurentů sice poněkud neetickým, nicméně pragmatickým a velice logickým krokem! Jakmile mocná civilizace objeví sousedy, nemůže tušit, co se z nich vyklube. Co kdyby se ten druhý druh rozvíjel rychleji, konkuroval jim co do místa, anebo se je pokusil vyhladit? Preventivní úder by mohl být z hlediska starší civilizace dobrou zárukou, že jim „galaktický dorost“ nepřeroste přes hlavu! Ostatně, řada monarchů a diktátorů v historii likvidovala nejen skutečné, ale i jen potenciální nepřátele a konkurenty, a řadě z nich se to vyplácelo.

Logika věci nás může dovést k závěru, že nejsnáze se jablka sváru vynoří mezi druhy s podobnými nároky na prostředí, naopak vysoce odlišné civilizace nemusejí mít vůbec důvod pouštět se do konfliktu, neboť místa a předměty, které se hodí jedněm, budou bezcenné pro druhé a naopak. Paradoxně tedy jednou můžeme vytvořit pevné strategické spojenectví s nějakými exoty (dejme tomu bytostmi na bázi lávy nebo tekutého dusíku) daleko spíše než s někým, kdo obývá planety s kapalnou vodou a kyslíkatou atmosférou – to bude naopak nejžhavější kandidát na našeho nesmiřitelného nepřítele!

 

Ani emocionálně motivovanou agresi nelze zcela vyloučit, i když bude méně nebezpečná i méně rozšířená. Ale vzpomeňte si na Predátora!

 

Lze těžko říci, jaké zákonitosti ovlivňují vývoj a povahu mimozemšťanů. Nevíme o nich skoro nic. Ale i kdybychom věděli, nemůžeme na to spoléhat. Podoba a povaha civilizace (či její obdoby) je dána nesmírně mnoha faktory, takže v reálném kosmu bude existovat nepřeberné spektrum různých forem, organizací, etických soustav a mocenských strategií. Od nepochopitelných civilizačních analogů až po téměř přesné „napodobeniny“ lidstva, od nelítostných agresorů až po druhy mírumilovné.

 

Co ovlivní agresivitu „ufonů?“ Samozřejmě jejich biologická přirozenost, etika a další sociobiologické faktory. Roli bude hrát vyváženost vztahu – je jasné, že slabší na silnějšího nezaútočí, spíše naopak. V tomto bude vždy značný faktor nejistoty – jeden o druhém nikdy nebude vědět všechno. Záležet bude i na tom, jak dobře je možné nepřítele zničit, jak je křehký. Nepochybujeme o tom, že pár atomových pum svržených na velkoměsta, popř. asteroidy dopadnuvší tamtéž, by efektivně zničilo lidstvo jako civilizovaný druh. Nicméně v případě decentralizované civilizace osidlující nesčetné asteroidy jedné nebo více hvězdných soustav to může být mnohem těžší, nemluvě o analozích, které mohou být skoro nesmrtelné v podobě ukrytých „semen“. Pokud nepřítele nelze spolehlivě zničit, je chyba se o to pokoušet a koledovat si o odvetu!

Důležitým faktorem je míra osídlení. Vůbec netušíme, zda jsme v Galaxii sami, nebo zda je obydlena a jak hustě. Pokud jsou civilizace velmi vzdálené, nepočetné a setkávají se vzácně, agresivitě to nahrává stejně, jako jí nahrávají opuštěné temné uličky zapadlých čtvrtí. Naopak, pokud je zde hodně navzájem se sledujících vesmírných států, může být pokus o agresivní politiku nemoudrý. Okolní civilizace by mohly být znepokojeny tím, že mají tak nebezpečného souseda, a mohly by se pokusit jej zneškodnit – mocnější hráči individuálně (že by „galaktický policajt“?), slabší v rámci početných mezidruhových koalic a federací.

Každopádně je pravděpodobné, že každá civilizace bude více či méně ochotna i schopna hájit své zájmy prostředky mírovými i těmi ne zcela, a bude se rozhodovat podle spousty proměnných.

 

Vlastně dopředu není možné odhadnout vůbec nic. Zda se to tu hemží agresivními samovládci, kteří na potkání likvidují své potenciální soky, bezohlednými kolonizátory, kteří se o cizí zájmy nestarají, nebo právě mírumilovnými a přátelskými bytostmi. Je dost pravděpodobné, že „tam nahoře“ mohlo vzniknout prakticky cokoli, a bylo by nemoudré idealisticky doufat, že ze všech potenciálních sousedů narazíme zrovna na ty nejlepší. Octneme-li se ve tmě a v neznámé krajině, je vždy lepší tiše poslouchat a přemýšlet, než vyřvávat svoji existenci do světa!

Co je Fermiho paradox?

„Jestli existují mimozemšťané, kde k čertu jsou?!“

Prostoduchá otázka, kterou položil italský fyzik Enrico Fermi. Podle stoupenců jeho úvahy by se vyspělé civilizace měly projevovat dost „hlučně“ na to, aby byly rozpoznatelné na první pohled, ať už díky vysílání radiových vln, nebo kolonizačním pokusům, nebo obřím umělým stavbám.

Nakonec i sama Země je jakožto obyvatelná planeta dobře viditelná z velké části Galaxie (i my již máme či brzy vyvineme technologii potenciálně schopnou zachytit i dost vzdálené planety tohoto typu a rozeznat, zda na nich existuje život!) Měla by tedy přitahovat mimozemské výzkumníky, aby k ní obraceli vysílače i antény a vysílali lodě či sondy. 

Pokud jsme mimozemšťany neobjevili, ani nás sami nekontaktovali, pak žádní neexistují, jsou příliš vzdálení, nechtějí s námi komunikovat, nebo toho nejsou schopni (třeba pro zaostalost či exotičnost).

Jak to tak v astrobiologii bývá, otázka je zajímavá, odpovědí je však více, než by se nám líbilo.

 

Abych to shrnul –  předpoklad, že se mimozemská společenství chtějí dát najít, nebo dokonce sama hledají, je přinejmenším odvážný. Mezihvězdný styk přináší riziko napadení mocnějším nepřítelem, které nelze zanedbat. Mimo jiné, existence mocné agresivní civilizace v galaxii poskytuje elegantní vysvětlení Fermiho paradoxu – kdokoli se ozve, je bez milosti zlikvidován...

 

A je v podstatě jedno, zda mezihvězdní agresoři reálně existují, nebo ne. Důležité je, co si o tom jednotlivé civilizace myslí a jak se podle toho zařídily. Všechny inteligentní bytosti, které mají krapet inteligence, připadly na všechny (nebo aspoň některé) výše zmíněné argumenty proti pokusům o komunikaci. Mnohé z nich nemusejí vůbec pociťovat naší víceméně iracionální potřebu „nebýt ve vesmíru sami“. Jejich rozhodování, zda vysílat či nevysílat, poslouchat či neposlouchat, nakonec mohlo skončit dříve než začalo.

 

 

Přinesl by radiový „rozhovor“ civilizaci (ať už jejich, nebo naší) vůbec nějaký prospěch, který by potenciální rizika vyvážil?

Vědci projektu SETI více či méně otevřeně slibují zisk netušených technologií. Těžko říct. Nedělám si ovšem žádné velké iluze, že ta či ona strana, pokud se bude jednat o bytosti jen trochu inteligentní, by překypovala ochotou jen tak „vyžvanit“ své technologické know-how nějakým úplně neznámým cizincům, o nichž nebude vědět nic než to, co o sobě oni sami prozradili. Na druhé straně mezihvězdného prostoru mohou být skutečně mezihvězdní přátelé, ale také agresoři, kteří si zjišťují naše technologické slabiny. I kdyby byli rámcově poctiví, patrně budou chtít něco za něco. Možná jsem přehnaný pragmatik, ale jak se říká, ani kuře zadarmo nehrabe... A jak víme, že naše technologie pro ně budou natolik lukrativní, aby nám za ně nabídli ty své? A i kdyby nakrásně někde na příjmu vyčkávali učinění andělé, jejichž největší touhou by bylo bezplatně roztrubovat do světa návody na výrobu fúzních reaktorů, nadsvětelných lodí a elixíru mládí, je více než pravděpodobné, že bychom jejich návody stejně nedokázali realizovat, podobně jako by neandrtálec ani s patřičným návodem nedokázal zkonstruovat automobil, nehledě na to, zda by jej ocenil.

A co komunikační prodleva? Jak jsem řekl, interval otázka-odpověď sto let by patřil k těm nejlepším představitelným. Je tedy na místě se ptát, zda bychom své otázky nevyřešili dříve sami, než by návod k řešení mohl přijít z kosmu! Navíc, jak jsem řekl, musíme čekat oboustrannou nedůvěru a možná i pragmatické smlouvání typu „ano, pošleme vám plány, o které tak stojíte, ale teprve až vy nám pošlete…“

Počáteční diplomacie se může protáhnout na mnoho a mnoho promluv jedné i druhé strany, a smlouvání o ceně… víte, jak to probíhá na orientálních tržištích? A teď si dosaďte jako čas mezi promluvou jednoho mluvčího a odpovědí druhého sto let! OPRAVDU je snaha o takovou komunikaci projevem inteligentního života???

 

Někteří vědci a „vědci“ mezi řádky nebo dokonce otevřeně slibují, že kontakt pomocí SETI by nám poskytl definitivní odpovědi na všechny palčivé filosofické otázky, jako je např. hledání smyslu života, původu vesmíru a tak dále, a potažmo i věčný blahobyt a mír na celém světě. Osobně to považuji za demagogii nejvyššího řádu, nebetyčný nesmysl a polonáboženský dogmatismus. Je dost možné, že psychické potřeby mimozemšťanů budou odlišné od našich, a tedy že si tyto „zásadní“ otázky třeba vůbec nemuseli pokládat, a tak je nemohli ani zodpovědět. I kdyby se o to stejně jako my snažili, kde je záruka, že jejich odpovědi budou správnější a uspokojivější než ty naše? Mimozemšťané mohou být v něčem nebo klidně ve všem vyspělejší než my, ale přece ani potom nemají patent na rozum a nejsou neomylní!

Proč bychom si měli myslet, že jejich návody pro šťastný život budou aplikovatelné i na lidstvo?

 

Kdepak, objev mimozemšťanů a komunikace s nimi nám rozhodně může předložit zajímavé problémy a témata k přemýšlení, ovšem očekávat, že od nich dostaneme na zlatém podnose naservírovány absolutní a nezpochybnitelné odpovědi na veškeré otázky, které kdy lidstvo hnětly, je nebezpečný blud.

Vidíme tedy, že přínosy komunikace s mimozemšťany nejsou automatické a už vůbec ne zaručené.

Byla by to komunikace se zcela nepochopitelnými partnery, které by od sebe dělila jazyková, kulturní a psychická bariéra, navíc s komunikační prodlevou v řádu staletí – tak jaképak výhody by mohla přinést?  Nejspíš jen tu, že bychom si konečně přestali myslet, že jsme jediní. Je tedy dost možné, že mnohé civilizace usoudily, že podobné pokusy nemají žádný smysl, dávno tyto snahy vzdaly a věnují se jiným problémům.

Udělaly to ale všechny? No, to je otázka!!!

 

Ohledně porozumění, tedy luštění obsahu depeší, to bude dost obtížné. Vezměme si, jak špatně pronikáme do významů komunikačních forem delfínů a mravenců. Přitom u těchto organismů máme zaručeno, že obsah sdělení bude vcelku „přízemní“ (tedy relativně jednoduchý a týkající se pozemské skutečnosti, takže jej patrně dokážeme naší myslí uchopit) a navíc známe kontext promluv – víme, že dané zvíře vyslalo signál v určitou dobu na určitý podnět, a příjemcem bylo určité zvíře jiné. U mimozemšťanů první ani druhé znát z principu nemůžeme.

Velice hezky tento problém pojednal Stanislaw Lem ve svém Pánově hlase. Jako příklad použil prostou větu „Babička umřela, pohřeb ve středu.“ Takové sdělení lze nejspíš bez problémů a nejasností přeložit do všech lidských jazyků – mohlo by však být absolutně nesrozumitelné pro mimozemšťany. Bytosti žijící na jiné planetě by neměly sedmidenní týden, a tedy by neznaly pojem středa, pokud by nebyly nábožensky založené, netušily by, co je pohřeb, kdyby neměly dvě pohlaví, neměly by žádnou představu o babičkách, a nakonec by ani nemusely mít pojem smrti (bakterie množící se dělením de facto neumírají, totéž nepohlavně se množící rostliny a živočichové!)

Někteří autoři tvrdí, že ideální pro porozumění mezi druhy by byl „jazyk umění“. Nemám nic proti umělcům, ale myslím naopak, že umění je vyjádření jakýchsi vlastností přísně charakteristických pro lidského ducha. Cit pro estetično a hudbu sice může být vlastní bez rozdílu všem lidským bytostem (a možná v pozměněné podobě i třeba lidoopům) a tvořit „most“ mezi nimi, ale na mimozemšťany se to patrně vztahovat nebude.

Zaprvé lidé s poškozením určité části mozku, stejně jako většina živočichů, nejsou schopni vnímat hudbu jako cosi odlišného od chaotického hluku – harmonii vnímáme na základě nějaké konkrétní struktury, která jiným může zcela chybět, nebo být úplně jinak stavěná. Zadruhé mimozemšťané mohou mít úplně jiné smysly – žralok, žížala nebo kapusta by asi těžko vnímali jakékoli člověkem stvořené umělecké dílo žádoucím způsobem, asi by v něm neodhalili ani žádný logický systém (i kdyby tyto organismy disponovaly dostatečnou inteligencí a krasocitem). Zatřetí, jejich představy o umění mohou být totálně jiné. Ostatně abstraktní obrazy, blobovou architekturu nebo určité hudební směry nepovažují za projev myslící bytosti, neřkuli umění, ani někteří lidé. A začtvrté, i kdyby si ufoni se zalíbením poslechli „Mou vlast“ nebo se pokochali Monou Lisou, nemyslím si, že by je to posunulo nějak blíže k pochopení člověka – jádro umění přece leží v jeho interpretaci příjemcem, a jako takové žádnou informaci samo o sobě nepřenáší. Tento návrh je sice vznešený, ovšem i tak se mi zdá být scestným.

 

Ještě nějakou naději bychom měli, kdyby námi zachycené cizí sdělení bylo primárně určeno nám a jiným „mladým“ civilizacím jako pokus o navázání kontaktu – pak by se nám ti druzí snažili přečtení usnadnit. Ani to by nebylo zárukou úspěchu, ovšem ještě horší by bylo, kdybychom zachytili poselství, které by si vyměňovaly dva mimozemské vysílače mezi sebou. Tam by se s „nezasvěcenýma ušima“ vůbec nepočítalo, předpokládalo by se, že příjemce zná kontext vysílání a použitý slovník, ba dokonce by poselství mohlo být záměrně kódováno či maskováno, aby se ještě ztížil přístup nepovolaných. Ovšem už jenom zjištění, že někdo někde vysílá by mělo svoji hodnotu, neodvisle na stupni porozumění.

 

Abych to shrnul, s ideologií SETI osobně nesouhlasím. Pasivní (naslouchací) pokusy schvaluji, ty nás nevystavují riziku a mohou být prospěšné. Ale nepromyšlené odpovídání na zachycené zprávy, nebo aktivní vysílání „pánubohu do oken“ se mi zdá stejnou měrou nevědecké jako riskantní.

Ufoni mezi námi

Mnoho lidí věří, že za mimozemskými civilizacemi není třeba nikam létat, že již dávno operují na naší vlastní Zemi, pouze se (celkem vzato dosti neúspěšně) snaží svou přítomnost utajit.

Při úvahách o návštěvách ufonů jako první narážíme na otázku cestování mezi hvězdami. K tomu jsou potřeba každopádně pokročilejší motory, než máme my k dispozici. Ovšem jakýkoli motor je limitován rychlostí světla, kterou nelze v našem vesmíru překročit. I pokud bychom se této rychlosti přiblížili, trvaly by cesty ke hvězdám desítky, ale spíše stovky let.

Pak je zcela nemyslitelné, aby nepozemšťané podnikali neustálé výzkumné výpravy k Zemi, a to jen proto, aby nás tajně sledovali – to by nepochybně nestálo za tu námahu. Mohli by nás třeba rázně vyhladit a obsadit naše místo, to by se jim vyplatit mohlo, ale při své vyspělosti by to už dávno mohli provést, aniž bychom jim v tom mohli zabránit.

A co kdyby měli nadsvětelné motory? Rychlost světla nelze překonat, jenom nějakým způsobem obejít. Nabízí se manipulovat přímo s časoprostorem, autoři sci-fi operují s černými a červími děrami, hyperprostorem a smršťováním a rozpínáním prostoru. Na jednu stranu se fyzika na tyto koncepty mračí, na druhou stranu lidé věří v pokrok a považují za nemyslitelné, že by lidstvo zůstalo navždy omezené na sluneční soustavu nebo na dlouhodobé „pomalé“ cestování. Podle těchto optimistů se jednou „prostě musí“ objevit něco lepšího. Jsou jen dvě možnosti - buďto to nějak jde, anebo ne, a je to jasně dáno zákony fyziky, ačkoli třeba dosud neznámými. Pokud lze cestovat rychleji než světlo, lidstvo to jednou určitě dokáže, pokud se dříve samo nezničí. A pokud to dokáže lidstvo, pak už to jistě někdy někde dokázal někdo další...

Takže pokud věříte na nadsvětelný pohon, zároveň můžete klidně věřit i na mimozemšťany přilétající na Zemi. V tom případě to totiž není vůbec nic podivného.

 

Pozorování UFO jsou značně ošemetným tématem. Mnohde se problematika diskredituje, protože si leckdo (bohužel zejména mnozí „ufologové“) myslí, že UFO = kosmická loď mimozemšťanů, a potom se každý, kdo něco viděl na nebi, rovnou škatulkuje jako fanda zelených mužíků. Však už samo zlidovělé slovo „ufoun“ vyjadřuje, co si lidé pod slovem UFO představí především.

Mnohé objekty a jevy sem spadající přitom mají příčinu, která je vědě známa (a jen se na ni nepřipadlo, pokud se po ní vůbec pátralo), nebo sice známa příliš není, ale s ufony nemá nic společného (např. kulový blesk, který je sice sám o sobě záhadný, ale mimozemský asi není. Pozoruhodné je, jak neradi se o něm zmiňují jak vědci, tak ufo-fanatici – do krámu se nehodí ani těm, ani oněm!!!).

 

Jsem ale spíš skeptik. Aby se k nám někdo odjinud dostal, musel by na tom být technologicky po čertech dobře. Pokud by nás chtěl ovládnout/vyhubit, pak už by to klidně dávno udělal, aniž by mu v tom někdo mohl zabránit. A pokud by nás chtěl nepozorovaně sledovat a studovat, pak by nás také NEPOZOROVANĚ sledoval. Pokud někdo umí cestovat nadsvětelnou nebo relativistickou rychlostí, pak by podle vší logiky měl disponovat prostředky, které by jej utajily před všemi radary i vizuálními pozorovateli. Proti pohybu mezi hvězdami jde o skutečnou trivialitu.

Kdyby existovala možnost, že ufoni jsou z Marsu a že jsou třeba jen padesát let před námi v technologii, ano, pak by všechna ta UFa mohla být skutečná. Ale protože nejblíže mohou být z Alfy Centauri, potom pozorování UFO, byť sebesugestivnější, nejspíše s mimozemšťany nemají co do činění, ať už tu jsou, nebo ne!!!

 

Pokud se hovoří o UFO, nelze nezmínit i úvahy stoupenců Ericha von Dänikena a Ludvíka Součka o tom, že lidská rasa byla ve vývoji ovlivněna mimozemšťany.

Podle těchto pánů se zde ve starověku objevila mimozemská civilizace, snad výzkumná loď, snad trosečníci, hledající klidné místo a zdroje surovin pro opravu svého hvězdoletu. Narazili na primitivní rasu a začali s ní komunikovat, snad ji dokonce zneužili jako levnou pracovní sílu. Mohli naše předky dokonce geneticky upravit, aby byli pro takové použití vhodnější. Každopádně je prý naučili mnohé dovednosti a znalosti, a zanechali dojem natolik silný, že ta návštěva dodnes nebyla zapomenuta. Lidé od těch dob věří v jejich reálnou existenci a nesmírnou moc. Nazývají je bohy.

Ve skutečnosti prozatím nebyl předložen jasný důkaz. Většina „důkazů“ vznikne tak, že je objeven starobylý artefakt, jehož účel neznáme, anebo jej považujeme za příliš dokonalý, než aby mohl být vyroben tehdejšími lidmi. Často je to však jen projev naší vlastní neznalosti a podceňování intelektu dávných řemeslníků a vědců.

Žádný důkaz zatím není nezvratný nebo alespoň rozumně přesvědčivý. Je též mimořádně podivné, že ony záhadné stavby a předměty nespadají do jediného přesně vymezeného intervalu, jak by tomu bylo, kdyby zde skutečně pobývali mimozemšťané, jež přišli a po určité době zase odešli.

To ale nebrání různým podnikavcům, aby všeliké „důkazy“ nehledali všude možně, nebo je dokonce sami vyráběli.

Zdá se, že UFO-nadšenci považují za správnou teorii vždy tu, kde je více mimozemšťanů, a jednoduchá vysvětlení rovnou zavrhují. Je to sice romantické, ale nikoli vědecké.

Nepopírám možnost, že tu mimozemšťané někdy byli, ale dokud neuvidím kostru ufona nebo vykopaný pravěký létající talíř, neberu tuto variantu příliš vážně.

Totéž si myslím i o současných ufonech. Ať si klidně unášejí lidi nebo se paktují s FBI a CIA, ale dokud nebudou hmatatelné důkazy, jde o otázku mimo seriózní bádání. Navíc, ačkoli je ve svých povídkách používám, osobně příliš nevěřím na cestování rychleji než světlo - a co z toho plyne, jsem již naznačil. Tím se nechci řadit k davu vzdělaných a titulovaných ignorantů, kteří odmítají důkazy hledat a i kdyby jim někdo přivedl živého ufona, odmítli by si jej prohlédnout. Naopak, těmto problémům je třeba věnovat pozornost, ale zdravý skepticismus je zde jedinou správnou cestou.

 

Daleko spíše než myšlenkám o dávných kontaktech s cizí rasou bych věřil tomu, že to bylo obráceně. Že na Zemi kdysi dávno vznikla vyspělá civilizace, ať už dejme tomu inteligentní dinosauři nebo lidé jako my, třeba Atlantida nebo něco v tom smyslu, zanechala za sebou pár hezkých záhad a odletěla do vesmíru, ne nutně k jiným hvězdám, třeba jen na Mars nebo já nevím, pro mě za mě třeba na Merkur. Její zástupci se pak možná vrací za účelem výzkumu a jsou považováni za ufony. Každopádně, všechny zatím „pozorované“ údajně mimozemské bytosti jsou velmi podobné pozemským formám, či dokonce lidem - mají dvě ruce, dvě nohy, dvě oči, ústa s čelistmi apod., někdy se dokonce mohou křížit s lidmi. Takže pokud jsou setkání s mimozemšťany typu Šedých, Stříbrňáků a plazům podobných mimozemšťanů založena na skutečných bytostech, podle mého názoru mají tyto bytosti pozemský původ. Tudíž tu praví mimozemšťané asi nikdy nebyli - ale jiná civilizace možná ano.

Otázka je, zda doopravdy stojíme o to, dozvědět se, že kdysi byli naši předkové ovlivněni bytostmi z hvězd. Představte si, co by se stalo, kdyby na Zemi přistála kosmická loď s bytostmi ani ne o moc dokonalejšími, ani ne o moc vyspělejšími než jsme my, s veškerou slávou by se představila lidstvu, načež by se milí ufoni přiznali, že už tu kdysi byli, že se setkali s našimi předky, a všechny náboženské systémy jsou jen vzpomínkou na tento kontakt.

To by muselo otřást snad všemi kulturami na celé světě. Okamžitě by vypukly náboženské nepokoje a války, útoky všech na všechny a na mimozemšťany zvlášť. Opravdu toužíme právě po tomhle?

 

Ohledně návštěv UFO a setkání třetího druhu je však daleko pravděpodobnějším vysvětlením, než je aktivita mimozemských vetřelců či dávné pozemské astronautické rasy, prostě a jednoduše fantazie druhu Homo sapiens.

Rysy klasických mimozemšťanů (velké oči, malý nos, velká hlava, vysoká mozkovna, absence ochlupení, malá ústa, štíhlé tělo) se podobají jednak do extrému dotaženému evolučnímu vývoji člověka (zdůrazňuji člověka, nikoli inteligentní bytosti člověku nepříbuzné), jednak rysům dítěte a jednak ad absurdum dovedeným některým rysům „krásy“ a „inteligence“. Tyto tři kategorie jsou si velmi podobné, což asi není jen náhoda. Hlavní ale je, že jsou hluboko zakořeněné v lidském povědomí. Když si představíte vysoce inteligentní a vyspělou bytost, nenapadne vás jako první vysoké čelo, velké oči, malá ústa, slabé tělo a tak dále a tak podobně?

Kromě toho, podobné bytosti se často vyskytují ve sci-fi, a to i dávno před celou horečkou UFO (např. už ve 40. letech se v trilogii Zápas s nebem našeho autora J.M. Trosky objevili mimozemšťané drobného a štíhlého těla s malými nosy a ústy, ale obrovskýma očima a mozky, značně připomínající dnešní „ufony“ z mnoha laciných sci-fi seriálů). Takoví tvorové se objevili i v kultovním filmu Blízká setkání třetího druhu. Takže existuje více vzorů, podle nichž bychom si mohli posádky UFO vymyslet, než si myslíme.

Nemusí jít jen o vědomé podvody, ale i o halucinace či falešné vzpomínky - většina svědků vypovídala v hypnóze, a je známo, že tyto stavy mohou člověka přimět podvědomě si vytvářet falešné vzpomínky na něco, co nezažil, zejména vlivem špatně vedené hypnózy a nevhodných otázek. A tzv. kontaktéři, kteří s UFO rozmlouvají „telepaticky,“ jsou zpravidla psychicky nemocné osoby. Vždyť tento typ halucinací mívají často i narkomani, u nichž zajisté nejde o nic paranormálního. A řekněte sami - proč by mimozemští telepati rozmlouvali s vyšinutými podivíny, podivnými individui a feťáky, a ne třeba s presidentem, papežem nebo špičkovým vědcem?

Setkáme se někdy?

Ve skutečnosti ale problematiku možného setkání s cizí rasou nemůžeme bagatelizovat. V podstatě lze říci, že se s cizinci jednou zkrátka setkat musíme, podle předpokladu, že co není vyloženě nemožné, se jednou stane. Snad nám zavolají rádiem, snad se snesou z nebe, snad navštívíme my je – ale jednou k tomu dojde. Jediná další možnost - a tu nelze opominout - je, že ještě dříve vyhyneme.

První otázkou je, zda budou ti druzí přátelsky naladěni. Doufáme, že vyspělá civilizace nemůže být zlovolná. Ale jak bylo již zmíněno, vyspělost technická nejde vždy ruku v ruce s vyspělostí etickou, čehož jsme my sami zářným příkladem. Nějaké poloautomatické bytosti typu mravenců se etikou nebudou vůbec zabývat, a pokud jim budeme překážet, dojde na hrubé násilí.

Navíc musíme vážně uvažovat, že mimozemšťané budou s velkou pravděpodobností mnohem vyspělejší než my. Pokud jsme civilizací na počátku své existence, pak naprostá většina jich bude v mnohem pokročilejší fázi vývoje. Jejich technologická a vědecká (ne však nutně i intelektuální a morální!) převaha bude zajisté drtivá.

A hodně vyspělá civilizace, třeba i nám podobná, nás třeba vůbec nebude považovat za sobě rovné. Třeba pro ně budeme prostě zvířata, kterých si nebudou všímat, občas jich pár odchytí na pokusy, a když někde budeme překážet, zničí nás jako my ničíme škůdce. A ruku na srdce, ani hodně morální lidé nepociťují výčitky svědomí při hubení hmyzu nebo podobné havěti.

 

Navíc civilizace nemusí být jednotná, což je potíž. Představme si, že by byl v rámci SETI zachycen signál. Mezinárodní konference vědců a politiků by rokovala a rokovala, zda a jak odpovědět, zatímco nejrůznější sekty a totalitní režimy by už vesele odpovídaly, každý po svém. Riziko nepochopení, špatné interpretace a eventuálního konfliktu by enormně vzrostlo! A považte, že podobný chaos by mohl panovat i na druhé straně „linky“!

A při přímém kontaktu je to snad ještě horší. Představme si, že by např. v oceánu existoval inteligentní druh na předtechnologické úrovni (třeba delfín), a pokusil by se o vyslání zástupců k setkání s člověkem. Pokud by si za objekt těchto snah vybral např. rybářskou loď, mohlo by to dopadnout jedině tragicky. I kdyby inteligentní delfíni dokázali posádku o své oduševnělosti přesvědčit ještě před svojí přeměnou v masokostní moučku, ještě by nebylo vyhráno. Management rybolovné společnosti by se mohl rozhodnout vyhubit je, aby se vyhnul různým otravným ochráncům přírody, kteří by po objevu něčeho takového určitě zakazovali rybolov.

Samozřejmě, že si nemyslím, že je to s delfíny zrovna takhle (i když proč ne). Ale podobná situace může nastat při našem kontaktu s nepozemšťany. Můžeme natrefit na nějakou jejich organizaci či frakci, která nás ohrozí či zlikviduje buď omylem, nebo kvůli svým užším zájmům, nikoli proto, že by dotyčná civilizace jako celek byla nepřátelská

 

Nakonec, velký otazník také je, jak se my budeme chovat k nim. Co uděláme, až najdeme méně vyvinutý život než jsme my - od bakterií až k tvorům na prahu inteligence? Budeme je chránit, nebo je vyhubíme, když nám budou stát v cestě, jako to prozatím praktikujeme na Zemi? Co uděláme, když narazíme na bytosti sobě rovné? Hodně mluvíme o míru a přátelství, ale nebudeme to nakonec my, kdo bude útočit a dobývat? Víme, že na Zemi, kdykoliv lidé někam přišli, vždycky z toho byla -tak či onak- válka. Zabíjeli a vykořisťovali jsme v Africe, Americe, Austrálii i tichomoří – od prvních dobyvatelů a kolonizátorů až do doby relativně nedávné. Není to důvod k zamyšlení? A co se asi stane, když s takovou přijdeme k rase vyspělejší, než jsme my? Nepoštveme proti sobě nakonec i jinak velice mírumilovné a humánní tvory?

 

Příroda nám ukazuje, že když se setkají dva druhy s podobnými nároky na prostředí, nikdy to nedělá dobrotu. Buď jeden druhý nakonec vytlačí, nebo si nějak rozdělí pole působnosti, přesněji řečeno se každý z nich omezí na specifické životní prostředí, které mu vyhovuje více než jeho konkurenci.

Teprve dost odlišné druhy se zcela jinými potřebami mohou žít v symbióze, či alespoň vedle sebe na tomtéž místě. Takže je nakonec možná dobře, že je malá pravděpodobnost setkat se s někým nám podobným...

 

http://www.mh.cz/seti/menu.htm

http://www.ibiblio.org/astrobiology/index.php