Obrazová galerie
Zde naleznete zajímavé obrázky (nejen) z vesmíru. Počítačová grafika byla připravena s pomocí programu CorelDream.
Anaglyfové obrázky (zobrazeny vpravo) pozorujeme pomocí brýlí, jejichž levé sklo je červené, zatímco pravé zelené. Pokud takové brýle nevlastníte, pomoc je snadná – lze je vyrobit z tvrdého papíru a kousků barevného celofánu, není zapotřebí žádná speciální technologie. Stačí deset minut práce, a výsledek za to určitě stojí! Při prohlížení anaglyfu každé oko vidí poněkud jiný obraz, a mozek výsledný dojem vnímá jako trojrozměrný objekt. Pamatujte, že vnímání tohoto typu obrázků je značně individuální, někdy je také dobré se na obrázek delší dobu soustředit nebo zkusit jej sledovat z různých úhlů. Kliknutím na obrázek získáte větší verzi!
	Obyvatelný měsíc Okolo miliónů hvězd, rozesetých po celé Galaxii, jsou jistě i světy podobné tomuto. Plynný obr, obklopený nádhernými prstenci, se může pochlubit celou rodinou měsíců. Od těch nejmenších, které se ztrácejí mezi hvězdami, až po ty velké, které si rozměry nezadají s planetami. Rudě žíhané mraky prvního ze tří velkých měsíců prozrazují vulkanický svět s hustou, jedovatou atmosférou. Druhý je pokryt okrovou pouští, protože svoji atmosféru téměř ztratil. Teprve třetí měsíc, z jehož orbity scénu pozorujeme, připomíná naši vlastní planetu – kdoví, třeba právě on je domovem nějaké mimozemské civilizace.
	Planeta Saturn Saturn je jednou z nejkrásnějších planet Sluneční soustavy – zejména díky své neobyčejné soustavě prstenců. V popředí vidíme Titan – jeho největší měsíc a současně také jediný satelit obdařený hustou atmosférou.
	Bílá Rudá planeta Pohled na planetu Mars, tak, jak mohla vypadat kdysi dávno, a jak možná ve vzdálené budoucnosti vypadat bude. Rudá planeta se na statisíce let změnila v planetu bílou, neboť právě prodělává ledovou dobu. Odchylky excentricity dráhy a náklonu osy rotace způsobily změnu klimatu, takže led, obvykle skrytý na pólech a pod povrchem, se objevuje i poblíž rovníku, a jeho příkrov pokrývá štíty obřích vulkánů oblasti Tharsis. Atmosféra je desetkrát hustší než v současné době, klima je o něco teplejší a ovšem také bouřlivější. Kapalná voda je sice vzácná, ale přeci jen se ojediněle vyskytuje. Podmínky jsou sice stále extrémní, ovšem přívětivější než dnes – na zmrzlých skalách mohou bujet rozsáhlé porosty primitivních rostlin, v zamrzlých tůních rejdit milióny bakterií a snad i prvoků. Mars této doby je však pozoruhodný ještě něčím jiným – svým pohádkovým prstencem. Ani ten není tak docela pouhým výplodem fantazie – k Marsu se v minulosti mohly často přibližovat asteroidy a komety, nebo dokonce malé měsíce, které byly slapovými silami rozervány na kusy, které se rozptýlily po oběžné dráze a daly vzniknout soustavě prstenců. Totéž se s velkou pravděpodobností odehraje znovu – měsíc Phobos se nachází na nestabilní orbitě a za přibližně padesát miliónů let se jeho osud nachýlí. Buď se zřítí na povrch Marsu, anebo vytvoří takovýto krásný prstenec. I ten však bude v měřítkách kosmu pomíjivý – jeho částice budou během statisíců let odneseny slunečním větrem, anebo postupně spadají na mateřskou planetu. Pokud nebude materiál doplněn, chlouba planety zakrátko vybledne a zmizí.
	Pohled na nebe z Europy Kdybychom se nacházeli na orbitě Europy, naskytl by se nám nádherný pohled na oblohu. Nejbližší satelit, Io, by se jevil 1,6x větší než náš měsíc, ovšem mnohem barevnější, a na jeho noční straně bychom mohli pozorovat záři jeho běsnících vulkánů. Zdaleka nejimpozantněji by však působil mocný vládce celého systému – nestvůrná planeta Jupiter, z tohoto pohledu třiadvacetkrát větší než měsíční úplněk. Jeho oblačné pásy, víry a bouře, stejně jako zlověstné oko rudé skvrny by každému pozorovateli poskytovaly fascinující a stále se měnící pohled. Nalevo od Jupitera vidíme další dva Galileovské měsíce – Callisto (úplně vlevo) a Ganymed. Nacházejí se právě na opačné straně Jupitera, a jsou tedy malé a vzdálené. Na palubě reálné kosmické lodi nacházející se uvnitř Jupiterova systému by nám požitek z krásné podívané asi trošku kazil fakt, že v drsném radiačním prostředí bychom na její sledování měli asi deset minut – pak by nás částice radiačních pásů neodvratně zahubily.